Je pátek. A k tomu ještě 13.!

Vážně nejsem pověrčivá. Když mi přes cestu přeběhne černá kočka, nejspíš si toho ani nevšimnu. Když rozbiju zrcadlo, tak jediná věc, která mě trápí, je, že budu muset uklízet střepy. (A to je pro nás lenochy vážně namáhavá činnost!)
Ale jakmile otočím stránku v diáři ze čtvrtka na pátek a všimnu si, že na mě pomrkává obrovská černá třináctka, zježí se mi všechny vlasy na hlavě. Nastává opravdu den D. (Aby nedošlo k mýlce - D jako Debil.)
Všechno se proti mně spikne hned ráno. Už je skoro pravidlem, že v pátek třináctého startuje můj den nejméně o dvacet minut později, protože mi jako naschvál zrovna stávkuje budík.
„Krásně nám to začíná,“ říkám si, když si s kartáčkem na zuby v puse obouvám boty, a rychle utíkám na autobus, abych stihla první hodinu ve škole. Jasně, že dorazím včas. V pátek třináctého přece nemůžu mít takové štěstí, abych přišla o svůj nejneoblíbenější předmět - o matematiku.
„Tak kdo by nám dnes mohl předvést, jak vypočítal domácí úkol?“ přemýšlí nahlas náš profesor a já se jenom nenápadně krčím v lavici a tiše opakuji kouzelnou formulku: „Prosím, dneska ne, prosím!“ Nic jsem totiž doma nepočítala. Vy byste snad dělali úkoly do školy (a ještě ke všemu z matiky!), kdybyste věděli, že vás čeká něco tak stresujícího a příšerného, jako je pátek třináctého!? Já ne. Musela jsem se totiž psychicky připravit na tu smršť katastrof, která na mě číhala. (Ne že by mi teda ta psychická příprava k něčemu byla…)
„Tak Lenko, třeba ty.“ pokrčí nakonec učitel rameny a kývne na mě, abych mu donesla sešit.
Začnu blekotat něco o tom, že jsem sešit sice zapomněla, ale že úkol samozřejmě mám. Marně.
„Tak to máš docela smůlu. Píšu ti nedostatečnou.“ (Jo, copak smůla. Ta si mě dneska oblíbila.)
Do konce hodiny už skoro ani nedýchám, abych na sebe nedej bože neupozornila. Mohlo by se mi totiž hodně lehce stát, že bych panu učiteli padla do oka i při výběru „dobrovolníka“ na zkoušení. A mám pocit, že jedna pětka mi úplně stačí. Radši přemýšlím nad tím, co dobrého si dnes koupím k obědu. Hlavou mi prolétávají myšlenky na řecký salát, palačinky nebo kuřecí špíz. A musím přiznat, že už se mi docela začínají sbíhat sliny.
O to větší je moje zděšení, když zjistím, že se mi z batohu kamsi vytratila peněženka. Usilovně přemýšlím, kde jsem ji jenom mohla zapomenout, když v tom mi to dojde. Určitě mi vypadla z batohu, když jsem ráno utíkala na autobus! Perfektní, opravdu. Takže jsem bez oběda.
Celá hladová se po polední přestávce ploužím do učebny biologie s pocitem, že nic horšího už se mi stát nemůže. Jak šeredně se pletu!
„Lenko, ještě sis nedopsala tu písemku z kroužkovců. Pojď, já tě vyzkouším.“ usmívá se na mě bezelstně učitelka.
„POHOTOVOST!“ rozbliká se mi v hlavě kontrolka, která dává mému tělu signál, že má začít panikařit. Na pátek třináctého jsem se psychicky připravovala tak důkladně, že nezbyl čas nejenom na matematiku, ale i na biologii. Nakonec k žádné panice nedojde. Rezignovaně se dovleču ke katedře. První hodina mě poučila - vymlouvat se nemá cenu. Na rovinu tedy přiznám, že jsem se vůbec nic neučila a tudíž vůbec nic neumím.
„Tak se běž posadit. Musím ti dát pětku.“
Kývnu a se svěšenou hlavou se potupně vracím na své místo. Jen co se posadím, začnu proklínat dnešní smolný den. A jak tak nadávám a nadávám, dochází mi, že chudák pátek je v tom úplně nevinně. Za všechno totiž může čtvrtek dvanáctého! Ve čtvrtek jsem totiž zapomněla na úkol z matiky i na nedopsanou písemku z biologie. A vsadím se o co chcete, že i ta peněženka se mi ztratila už včera. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak se asi vůbec neztratila. Myslím, že leží na mém psacím stole pod hromadou učebnic, které jsem ve čtvrtek vyndala z batohu…
Chudák neprávem proklínaný pátek! Čtvrtek dvanáctého to byl! Ukažme si na něj!
Celý příběh je samozřejmě kompletně smyšlený, poznamenává jeho autorka a začíná se přehrabovat v hromadě učebnic na psacím stole. Někam totiž založila peněženku.