Magická síla měsíce

      Stála u okna svého pokoje a dívala se na noční oblohu. Ráda pozorovala hvězdy, ale hlavně měsíc. Byl tak uklidňující a přitom magický. Vyzařovala z něj obrovská síla a energie. Někdy u okna dokázala stát i hodinu s upřeným pohledem na tu krásu paní přírody. Byl to pro ni do určité míry způsob odpočinku a relaxace, ale také jediná chvíle, kdy mohla být sama se sebou a svými myšlenkami.
A dnes tomu nebylo jinak.
Oči měla mírně přivřené a přitom se jí dělala mezi obočím malá vráska. Pozorovala tajuplnou záři měsíce, který dnes svítil neobvykle jasně, jakoby chtěl dokázat, že i on má své místo na obloze, a že není pouhou noční náhradou za slunce. Hledala u něj radu, porozumění a snad i odpovědi na své otázky.
Měla na srdci spoustu otázek, avšak jedna ji v poslední době trápila nejvíc.
„Proč nemůžu stále najít toho pravého, dokonalého muže?“ Špitla s upřeným pohledem ke svému věrnému zpovědníkovi. „Chtěla bych zažít pravou lásku a zatím zažívám jen zklamání. Prosím, pomoz mi, ať přijde on, na kterého tak marně čekám.“
S touto vyřčenou prosbou se dívka obrátila od okna a myslela na to, že snad jednou, když bude trpělivá, se dočká.

Chystala se jít spát a nechat si zdát o svém vyvoleném. Když náhle, aniž tušila, jak k tomu mohlo dojít, on stál přímo před ní.
Zůstala stát jako opařená a měla pocit, že je snad ve snu – byl to sen? Chtěla něco říct, ale v ústech měla sucho a nedokázala od sebe odlepit sevřené rty. Najednou se její tep zrychloval a ona cítila, jak ji divoce tluče srdce, které musel slyšet i on.
Vypadal přesně tak, jak si jej vždy představovala. Působil mužně a sebevědomě. Byl vysoký a pod oblečením určitě svalnatý. Dokázala si představit, jak ji jeho velké ruce drží v náruči a přitom něžně hladí po tváři. Husté kaštanové vlasy mu neposlušně spadávaly do obličeje, z kterého se na ni neuvěřitelně pronikavě dívali krásné hnědé oči. Měla pocit, jakoby ji ty oči probodávali a snažila se z nich vyčíst, co si myslí a co bude dál.
„Pokud je pravda, že oči jsou bránou do duše, tak jeho brána je nádherná a duše jistě také,“ pomyslela si, když si svého vyvoleného prohlížela zkoumavým pohledem.
Nechápala jak se tu objevil, ale bylo jí to jedno a přála si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Z očí přesunula svůj pohled na rty. Velice ji zaujaly. Byly velké a plné, přičemž na horním rtu byla malá jizva, která jim dodávala jistou drsnost. Stále se dívala na rty a nemohla odtrhnout oči od té jizvy, když viděla, jak se pohybují. Dívka byla jako v transu a s dychtivostí očekávala, jaká slova z těch nádherných rtů vyjdou.
Zdálo se jí, že tady stojí a dívají se na sebe navzájem snad celou věčnost. Chtěla, aby se něco stalo, ta chvíle pro ni byla nekonečná.
A on promluvil.
„Nehledej mě. Neexistuji.“
Nebyla si jistá, zda dobře rozuměla a stále dost dobře nechápala celou situaci, ale určitě věděla, že zrovna tato slova slyšet nechtěla. S pohledem, který v sobě zračil mnoho otazníků, se otočila a zadívala na měsíc. Na rtech jí vyselo mnoho otázek, ale ona jen na sucho polkla a otočila se zpátky ke svému vyvolenému.
On tam ale už nestál.
Byla v šoku a měla pocit, že se svět zbláznil – nebo, že by ona? Chvíli zírala do prázdna, přesně tam, kde před chvílí stál on – opravdu tam stál?

Nebyla schopná pochopit, co právě prožila. Ne teď. Ne dnes. Věděla jen, že se v ní něco zlomilo a s tímto pocitem si šla lehnout.
Tu noc se jí nezdálo o svém vyvoleném, ani další noc a vlastně již nikdy.