Pavla

Láká Tě tam dolů,
kde se rodí každá říčka
a kde slunce kreslí duhu
jako z barevného sklíčka.
Jen si řekni, který motýl
má Tě provést tímhle rájem,
potom vykročíš - pak letíš
nad tou krásou jako ve snech,
které přichází, když toužíš
po té dívce, pro níž Pán Bůh
už neměl volná křídla,
přesto vypadá jak anděl,
Tvůj strach taje v jejích očích.

Chtěl bys u ní stát tak blízko,
abys cítil její vůni,
abys vnímal její teplo,
její dech, který jen s láskou
ucítíš...


Proud něžností a víry
v téhle malé, tiché strouze -
tolik lásky! Tolik síly!!
Je hříchem se jí vzpouzet!
Tak se oddáš jejím svodům,
tomu malebnému chtíči
s prvním strachem z možných konců,
ale s odvahou, jež křičí:
Dej mým dlaním poznat něhu,
co je „mít rád“ a co „strádat“,
proč je po čertech tak hezké
čekat, až mě večer sevřeš v náručí...

Chci jen u ní stát tak blízko,
abych cítil její vůni,
abych vnímal její teplo,
její dech, který jen s láskou
ucítím...


Jako dva čajové lístky,
které váží dlouhou cestu
z malé vísky vprostřed Číny,
než je svlažíš v horké lázni,
i Slunce večer stéká
jako med ze včelích úlů
přímo do míst, kde se nebe
prstem dotýká všech moří...
Pouze tiší, němí blázni
ví, jak zachytit tu chvíli,
kdy má člověk sílu měnit
cestu od počátku k cíli,
dokud nepotká své štěstí.

Chci k Tobě mít tak blízko,
abych cítil Tvoji vůni,
abych vnímal Tvoje teplo
a Tvůj dech, který jen s láskou
ucítím...