K. na Petříně

Večer si K. vyhradil nějaký čas a za cílem naplnění daného slova přijel vlakem do hlavního města. Zaplatil si metro a bez většího zdržování směřoval k Petřínu. Až když vystoupil v cílové stanici, všiml si zvláštního vzhledu, jaký městu dodala bledá podzimní noc. Skoro ho vyděsilo, že proti jeho očekávání se v parku octl sám. Urputně hledal cestu na místo, na kterém si smluvili setkání, ale když už něco, co by se cestě mohlo podobat, našel, byl to jen kus bílého štěrku, přerušovaný černými stíny stromů. Zahlédl jeden altán, a usmyslel si, že ho prohlédne, ačkoliv o žádném altánu nemluvili, on přesto doufal, že mu snad poskytne lepší výhled na petřínský park.

Opřel si ruce o stůl ve středu altánu, jako by přemýšlel. Tu se za jeho zády ozval šramot a on se rychle otočil, pro případ, že by musel čelit nějakému útočníku. Ale brzy rozeznal, že je to ona, a stiskl jí ruku na pozdrav. "Nečekala jste tu na mne příliš dlouho? Snažil jsem se přijít brzy, ale vinou mé nepřipravenosti jsem se poněkud zdržel. Samozřejmě jsem si mohl vzít kapesní svítilnu, a kdybych se o těchto poměrech dozvěděl dříve, neváhal bych ani si pořídit noktovizi. Ale protože jsem o tom nevěděl, beznadějně jsem se tu ztratil, a jen jsem rád, že jste se díky své prozíravosti dostavila sem do tohoto altánu, a nikoliv na místo, které jsme si předem smluvili, ale které nelze v této tmě nalézt." uvedl K., aby se jí omluvil. Ona se ale zdála zesmutnět a ztratila úsměv, který měla, když ji K. spatřil za svými zády. "Ne, tak to nebylo," řekla tiše. "Už nejsem na vaší schůzce, teď tady v tomto altánu čekám na někoho jiného." K-a potěšilo, že konečně byla ta nepříjemná atmosféra, která se mezi nimi vytvořila ve chvíli, kdy přišel, protržena vyslovením pravdy, kterou sice oba dobře znali, ale kterou se jen ona odvážila vyslovit, a hned se ji jal za to náležitě pochválit: "To jsem rád, že se konečně s někým setkáte, a že nezůstanete jako každý večer sama doma, protože to se pro takovou půvabnou dívku, jako jste vy, nehodí. Pochopitelně chápu ten vztek, který jsem ve vás jistě vyvoval tím, že jsem nepřišel na naši schůzku včas. Ale velmi snadno to odčiním tím, že tu s vámi počkám na toho hodného pána, který se ostatně, není to zcela nemožné, může taktéž nepatrně zdržet. U něj by to sice bylo neobvyklé, ale vyloučit to nemůžeme, a tak bude lépe, když tu s vámi chvíli zůstanu." řekl K., trochu nejist, jak tato slova budou přijata. "Ach ano, to byste byl hodný," řekla ona, ale co K-a nejvíce překvapilo, rozplakala se. "Víte, já to mám tak těžké. On chodí vždycky pozdě, ten pán. A já už bez něj nemůžu ani vydržet. Vy to jistě nechápete," K. jí podal kapesník, po kterém hned vděčně natáhla ruku a utřela si jím slzy z očí. "Ale jste tak hodný, vážně nevím, jak bych to tu dnes bez vás vůbec vydržela. On nechodívá takhle pozdě, ale tentokrát se mu muselo přihodit něco opravdu vážného, když tu ani v tuhle dobu ještě není. Pojďte sem, obejměte mě, ať mám do čí hrudi plakat," a přitáhla si ho k sobě, načež mu zabořila tvář do prsou a celá se roztřásla. K. ji držel v rukou a lehce jí kolébal, ale namísto, aby ji tím utěšil, ještě více ji rozplakal a tak toho raději už nechal, raději se jí jal pomoci slovy: "Vy si vždycky všechno berete příliš osobně, hned se necháte vším zastavit, a ze všeho nejhorší je, že si vůbec nevážíte svobody, která se vám jako mladé dívce naskýtá. Nevím, jestli mi rozumíte, ale v tuto chvíli byste mohla být na tisíci jiných místech s jakýmkoliv jiným pánem, ale vy tady pláčete nad tím vaším, jako by zrovna on byl něčím výjimečným. Obecně platí, že čím více si svého milého považujete, tím méně je hoden toho, abyste si ho tolik považovala. A já vám proto vřele doporučuji, abyste si našla jiného, se kterým budete štastna." těmito se K-ovi podařilo vnuknout jí naději. Už se tolik netřásla, naopak se zahleděla nahoru, kde nad altánem plul měsíc, a vážně se tváříc, přemýšlela zřejmě, jak to podnikne, zbavit se současného milého a najít si jiného, lepšího. "Nemusela bych ho přece hned zabíjet," odpověděla na otázku, kterou si snad přečetla z K-ových rtů. "Ne, já vám rozhodně nenabízím, že vám pomohu s jeho vraždou, to mě, slečno, ještě neznáte, toho já bych nebyl schopen." polekaně se bránil K., ale způsobil tím, že znovu propukla v hlasitý pláč.

Ježto ji K. měl stále ve svém objetí, jen matně přes její rameno zahlédl stín postavy, jež se se spěchem blížila k altánu, chvílemi skryta ve stínech stromů a chvílemi dobře viditelna v jasném měsíčním světle. Dívka si jí ještě nevšimla, neboť měla hlavu opět na K-ových prsou. K. proto přemýšlel, jak se nejlépe zachovat, a napadlo ho dokonce i to, že ji tu odhodí a uteče tak rychle, jak jen bude moci. Nikdy by se ale k takovému činu neodhodlal, kdyby si nepovšiml nože, který se náhle zablyštil v rukou rozlíceného muže. Ihned tedy tu dívku odstrčil, a to tak prudce, že přepadla přes zábradlí altánu a s výkřikem si zlomila vaz. Když to uviděl muž, pozvedl nůž do výše a s hlaholným smíchem se vyřítil k altánu, zřejmě aby bezcitně K-a propíchl. K-a se zmocnil úzkostlivý strach o život, a nezmohl se ani na útěk, ani na přípravu k obraně. K jeho veliké úlevě se však muž zastavil před tělem mrtvé dívky. Stál od ní na pět kroků, a kdyby mu bylo vidět do obličeje, usoudil by K., že si ji bedlivě prohlíží. K. bezradně pokrčil rameny a nasadil přívětivý úsměv, neboť to vypadalo, že muž oceňuje, že K. dívku zabil.

K. se obával, aby muž nepropadl šílenství, a nezačal s nožem na dívce provádět nemorální, sadistické věci. Například si od ní mohl chtít odříznout pramen vlasů, nebylo by ostatně vůbec překvapivé, kdyby po tom toužil, K. si uvědomil, že i jeho by takový pramének vlasů velmi potěšil. Ovšem, mohl provést i daleko strašlivější věci, pro které by K. už jen těžko nalezl pochopení, ba nejspíše by z nich upadl do mdlob. K. napjatě očekával, jak se muž zachová, a upřel na něj pohled, kterým mu chtěl dát najevo, aby rychle jednal. Muž sebou cukl. Stál nehybně, a v K-ovi stoupal děs. Pak muž vzal nůž a ke K-ově obrovské úlevě probodl sám sebe. Když dořval, přistoupil k němu K. trochu blíže, aby si ho prohlédl. Uvědomil si až teď, jaké nebezpečí by mu bylo hrozilo, kdyby se muž rozhodl pro alternativu, na kterou K. dosud ani nepomyslel, a to obrátit nůž proti K-ovi. V duchu si vynadal za svou neprozřetelnost, a s neurčitými pocity se vracel zpátky.