♠ Velikonoce ♠

Nazdar lidi! Jsem obyčejná ženská, jsem obyčejně provdaná, starám se o obyčejnou domácnost a živím obyčejné děti. No prostě život, jak má být. Co vám budu povídat.
Dneska mám za sebou další den, stejný jako kterýkoli jiný...
Ráno zazvonil budík v šest ráno. Otevřu oči a se slovy "Karle, mohl bys ten krám laskavě vypnout?" se obracím k svému drahému manželovi. Ten však úspěšně - i přes ten děsný randál - chrní dál. By mě moc zajímalo, jak to dělá. Protočím oči v sloup a pak do něj šťouchnu loktem. Naposledy zachrápe a pak se probere.
"Karle, ten budík! Vypneš ho prosím tě?"
"Brý ráno, Marcelo." řekne mi na odpověď.
Pozdrav mu oplatím.
"Ten budík..."
"Tak ho vypni." řekne mi jakoby to byla samozřejmost.
"Máš ho na svý straně." řeknu mu a cítím, jak pomalu rudnu. To zas bude den! Od samého rána se musím rozčilovat. Fakt bezva.

* * *

Vezu děcka do školy. Jsem už na půli cesty, když můj drahý potomek, Kačka, zvolá: "Dopr..., mami zastav! Já si zapomněla vzít tělák!"
"Jakej tělák? Hele máme zpoždění, holt jednou nebudeš cvičit." odpovím jí nakvašeně. No jak typické, děcka si klidně přispí, nejsou schopny si sami udělat snídani a svačinu a ještě si dovolí něco zapomenout doma. A já se kvůli tomu mám rozkrájet?
"Ty vole, mami! Kvůli tobě budu mít poznámku!" vzteká se moje dcera.
"Kvůli mě? Snad kvůli sobě! A nemluv sprostě!" okřiknu jí rozčileně. Tohle už fakt přehání. "To mám kvůli tobě přijít pozdě do práce?"
Teda řeknu vám, ty děcka někdy fakt pijou krev. Kde jsme s Karlem udělali chybu?

* * *

Sedím v práci za svým počítačem, v obličeji soustředěný výraz. U týhle práce to ani jinak nejde. No jo, účetničina.
Najednou mi zazvoní mobil. Ale ouha, zapomněla jsem si ztlumit vyzvánění, takže se po celý místnosti rozezněla úchvatná polyfonní melodie "Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu...". A přesně v tu chvíli se u mě ocitl můj šéf! Holohlavý vysoký padesátník, kroutící hlavou nad tím, co to mám v mobilu za šílenou melodii. Že já svého drahého Míšu přerazím vejpůl...
"Teda Marcelo, tak to bych od Vás nečekal."
Jen jsem se křečovitě usmála a pokrčila rameny. Pak jsem se se slovy "promiňte, volá mi dcera" natáhla ke své kabelce a vytáhla z ní mobil.
"Ano Kačko?" řekla jsem rádoby s klidem. Jsem zvědavá, co se děje, že mi Kačka volá zrovna teď.
"Průser mami! Nebudeš nadšená."
"Ale no tak. Jedna poznámka tě nazebije." odpověděla jsem v domnění, že Kačka se chce pochlubit, co zavinilo moje odmítnutí vrátit se domů.
"Jo, poznámku mám! Ale vo to nejde, volám kvůli Michalovi."
"Co je s ním? Snad se mu něco nestalo?" ptám se vyděšeně. V hlavě se mi začnou otáčet ozubená kolečka na plný pecky, jak se mi před očima promítají hrůzné obrazy, co se mohlo stát s mým synem.
"Ale ne. Nic mu není. Ale někdo mu šlohnul mobil."
"Pro Krista pána! Co zase k sakru vyváděl?!" vykřiknu vztekle a ani si neuvědomuju, že poněkud nahlas. "Jak mu někdo mohl šlohnout mobil! Snad si má dávat bacha na svý věci! Dopr...!"
"Proboha mami, tak hlavně moc nevyváděj. Hele, už musím končit, bude zvonit. Čau."
"Čau." odpovím jí a mrsknu s mobilem na stůl. Že nemám vyvádět? Mobil, co jsme mu koupily k Vánocům a on ho ztratí? Ne, já už fakt nemůžu.
"Paní Marto!" někdo na mně zavolá. Najednou mi dojde, že taky nejsem sama. Sakra! Já mám dneska fakt blbej den. A to jsem vstávala pravou nohou, ale stejně to nepomohlo.
Zvednu se ze židle a vylezu Ze svého pracovního koutku, abych se podívala, kdože to na mě volá. No nazdar! Ani ne čtyři metry ode mně stojí můj šéf a jeden z našich klientů - z těch lepších klientů. Ten se díval značně pohoršeně a můj šéf byl rudý vzteky. Ano, ten pohled by vraždil.
"Dobrý den, já se moc omlouvám. Už se to nestane." omlouvám se zahanbeně.
"To doufám. Potom se stavte u mě v pracovně." odpoví mi můj šéf rádoby klidně. No bezva. Od samého rána mám blbou náladu, pak Michal ztratí mobil a já dostanu padáka! Kristepane, co na to řekne Karel? Ten mě taky zabije...

* * *

Tak sedím doma na gauči. Ač to bylo dneska v práci šílené, o práci jsem nepřišla. Ale šéf mě pěkne sprdnul za ten povyk, co jsem tam ztropila a ostatní kolegové si pak ze mě po zbytek dne utahovali. Holt z ostudy kabát. Abych to nějak napravila, makala jsem jak šroub a dokonce v práci zůstala o hodinu dýl, abych šéfovi ukázala, jak jsem pracovitá a nevyhazoval mně třeba později. Snad to na něj udělalo aspoň trochu dojem. Opravdu bych nechtěla zvedat procento nezaměstnanosti už tak docela vysoké.
Sedím a čtu si v magazínu. Dokud není doma Karel. To pak v jednom kuse lítám po domácnosti jak nějaká služka. Neustále něco musím uklízet, v kuchyni je věčně neumyté nádobí. Taky proč by ho Karel po sobě myl? Vžyť je to chlap. A děcka? Kdepak, od čeho by pak měli mámu? Vždyť ta je k tomu stvořená, aby od ráno do večera lítala po celé domácnosti a furt něco dělala. Zvláště když jsou svátky. Vánoce, Velikonoce, jarní úklid. No uznejte sami, jaká je to fůra práce: Zvláště když je to naprostá "mission imposible" přimět člena rodiny, aby vám s něčím pomohl. Michal nemůže, má furt nějaký sport a pak je přeci děsně utahanej, aby něco dělal. A Kačka taky ne, přeci nemůže mejt nádobí, když má tak citlivou pleť a nalakované nehtíky. A Karel přeci taky ne, musí koukat na televizi, což je ta nejdůležitější věc na světě. Holt se musím starat.
Vstávám z gauče s vědomím, že už si na něj tak pohodlně dneska nesednu. Karel se na něm totiž pohodlně uvelebí, aby sledoval další fotbalový zápas, u kterýho určitě usne. A já zas ze stolku budu sklízet a vylývat teplné nedopité pivo. To zas bude večer. Ach jo, kde jsou ty krásné časy? Kdy jsme si denně říkali, že se milujeme? Kdy já byla krásná a plná elánu a Karel neměl místo břicha teřich a byl ve skvělé kondici, a skoro nepil a nekouřil? Kde jsou ty šťastné chvilky? Nejsou, od té doby, co jsem se vdala, tak pomalu začaly ubývat až docela zmizeli. Pravda, Karla pořád miluju, ale nějak už mi to tolik nedochází a on už mi neříká to, co kdysi.
Ale na to teď kašlu, teď nebudu sentimentální. Život jde dál a vždycky je z čeho se radovat. Když dneska vynechám ten Míšův mobil a ten průser v práci tak to vlastně... mno, vždycky může být hůř.
Nakouknu do pokoje svých děcek. No tohle! Zase tu mají pěknej nepořádek. Už radši ani nepočítám, kolik jim tam "bouchlo atomovek", to bych se totiž nedopočítala. Až přijdou domu, hned se musí pustit do gruntu. Tohle já uklízet nebudu. Když už nedělají nic jiného, aspoň u sebe ať si dodržují pořádek. Nakouknu ještě do skříní. O pár minut později z pokoje vynáším takovou horu prádla, že sotva vidím pod sebe. Takže další bod na dnešní večer zní: praní a žehlení, pak ještě utírání prachu (by mě zajímalo, kde ho můj Karel vidí, když všechno dělám tak pečlivě, namouduši.) a tak dále a tak dále. Mno, znáte to.

* * *

Tak jsem úspěšně do žehlila. Přežila jsem to, jen jsem si trochu připálila ruku. Ale jinak žiju, bohužel. Právě se vrátil Karel s Michalem. Míšu jsem chtěla sprdnout za ten mobil, ale Karel nad tím jen mávnul rukou, že už si to vyříkali. Místo toho z igelitky vytáhl, hádejte co? Dvě pomlázky. Nojo, vždyť Velikonoce jsou za dveřmi. Tak a je to tady, moji hošani si chtěj natrénovat jarní mlácení na Velikonoce, což je podle mně svátek můžu, kteří jednou do roka chtělí mlátit své ženušky aniž by jim to nikdo vyčítal.
Jauvajz! Takový pecky!
To do mě oba chlapi buší pomlázkama. A já se musím usmívat a dělat, jak mě to baví. Copak nestačí, že budu sbírat modřiny na podnělek? Fakt musím mít bolavé pozadí už teď? Zřejmě jo. Ale no ne, záchrana přišla!
Kačka stála ve dveřích. Vrátila se z venčení psa. No vida, jak rády holky vynášejí odpadky a venčí hafany, když mají šanci u toho potkat sousedovic pěkného kluka. Škoda, že takoví kluci se nedají potkávat taky v kuchyni nebo prádelně...
"A na ní! Tebe taky seřežem!" zvolal Michal zvesela a hnal se k svojí sestře a Karel taky. Přece nezůstane pozadu.
Dávám si pauzu. Je toho na mě dneska nějak moc. Tak a je to tady, zase ty pomlázky. Víte, co vždycky ten můj muž dělá před Velikonoci? Vždycky, když se ráno probudím, vyhání mě z postele pomlázkou, abych "byla svěží od samého rána". Mno já mu to neberu, na probuzení je to fakt dobrý. Ale znám i příjemnější způspoby.
"Tak co? Jak dnes bylo v práci?" zepta se mě Karel, když přijde zpět do obýváku a lehne si na gauč.
"Jo celkem dobrý, jen jsme tam měli dnes trochu víc živo." odpovím mu neurčitě. Nechce se mi chlubit, co jsem tam dnes ztropila.
"Doneseš mi prosím tě pivko?" zeptá se mě po chvíli.
"Ale jo, moc ráda." odpovím mu a přívětivě se na něj usměju. Nic, nechytl se. Tak nic. Skočím tedy do kuchyně
a vezmu z lednice jedno lahvový a pulitr.
"Kájo, mrknul ses už na tu myčku?" zeptala jsem se ho a pivko postavila na stolek a tázavě se na něj podívala. Minulý týden se totiž ten krám porouchal a já Káju požádala, aby to zpravil. Co myslíte? Zpravila jsem to já. Což zatím neví.
"No a co s ní je? Je snad ještě furt rozbitá?"
"No teď už ne. Zpravila jsem to."
"No vidíš. A tys chtěla volat opraváře. A přitom jsi tak šikovná opravářka." sdělil mi, a i to znělo pochvalně. Chtěla jsem mu říct, že jsem chtěla aby to opravil on, když je chlap. Ale pak jsem se na to vykašlala. Přece nemůžu bejt pořád "konfliktví".
Tak jsme tak chvíli seděli a mlčeli. Moc toho nenamluvíme. Škoda, ráda bych si s ním taky někdy popovídala, třeba i o tom jeho fotbalu, když na to přijde. Ale momentálně se mu do mluvení moc nechce. Pivko a leháro na gauči je momentálně přednější.
"Mamí, jak to bude s Velikonoci? Budem doma nebo na chatě?" přijde s dotazem Michal.
"Ještě nevím." odpovím stručně.
"Co zase jet na chatu?" navrhne Karel.
"Když já bych radši doma. Tam zas bude moc práce, jak jsme tam dlouho nebyli." protestuju. Už před sebou totiž vidím sebe, jak gruntuju. Copak nestačí, že budu obracet barák vzhůru nohama tady? Chata může počkat.
"Pojeď. Martuš, ty to zvládneš. Jen obyč jarní úklid. Co to je?"
Co to je? To je fůra práce! Zvláště když většinu z ní dělám jenom já. Ach jo, kdo to vymyslel? Proč musí bejt tradicí furt uklízet? A proč to dělají jen ženský? Vždyť ti chlapy se doma furt flákají. Sice živitelé rodin, ale co z toho je, když už ani pomalu nesekaj trávník, neopravují rozbité přístroje a nenatírají plot? K čertu s gruntováním před svátky! Proč já nežiju v Kanadě, tam tohle vůbec neřeší. Jsem někde četla, že třeba opadané jehličí z vánočního stromku se válí na koberci ještě na jaře a nikdo to neřeší. Prostě nejsou posedlí uklízením jako my tady v Čechách...
"Karle, prosím tě. Snad to počká. A navíc, Míšo jednou to bez kamarádů vydržíš. Když nás tam je pak vždycky jako psů na tý chatě."
"Ale, neskuč drahá ženo!" zvolá Karel jakoby dával povel k útoku. Ve vzduchu se vzápětí opět mihnou dvě pomlázky, které znovu vyráží do útoku "abych byla svěží". Jaká to nespravedlnost. Já se neustále honím a ještě k tomu mám být mlácena a dělat, jak mě to baví. Přeci nejsem masochistka. Tak mi proboha živýho řekněte, kde to žijem? Fakt mají pomlázky držet v ruce muži, a nebo by to mělo být spíš naopak?