Mazlík

Mazlíků milý, pejsku můj,
oni se na tě zlobí,
a mně je tě líto.
Prý že jsi zase utekl
a zakousl na poli srnku.
Pan Zimola ji dodělat musel.
Vzkazoval našim,
aby se to už nedělo,
že by tě příště
mohl vzít taky.
A když pak odcházel,
tak se zle ohlédl
a dodal,
že už je načase
sehnat ti boudu
a pořádnej řetěz,
protože jinak.
Už ani nevím.
Utíkala jsem od vrat domů
a alou do postele,
protože bylo pozdě
a protože jsem nechtěla slyšet,
co by s tebou jinak proved.

Další den ráno
dorazil táta s boudou.
Postavil ji hned k vratům
a přimotal k ní silný řetěz.
Tady budeš! křikl na tebe
a přivázal tě.
Já jsem se na to z okna dívala
a kňučela za tebe.
Mazlíku milý, pejsku můj.

Pak dorazila maminka.
Ta se připojila k tátovi
a taky něco zařvala.
Potom tě pleskla,
jako když pleskne mě,
a odešla za mnou do kuchyně.
Co tady děláš,
na co tak koukáš!
vyjela
a já jsem s brekem
pelášila pryč.
Ruka už se jí klepala.

Když jsem se v pokojíčku zavřela,
slyšela jsem,
jak mluví o mně s tátou:
Ta holka vůbec neposlouchá!
Dělá si tady,
co se jí zlíbí!
Chodí jak Tonda rozcuchaná
a kde ji potkám,
tak jenom slídí!
S námi je celá zamlklá
a s psem pak mluví
jak s holkou Kraclů!
S námi se nesměje,
s námi se nebaví,
je k nám jak k cizím,
jak k smečce vlků.
Pořád tak nejistá,
pořád tak sklíčená,
pořád tak bezduchá!
A ta záda, jak má shrbená!
Ta holka prostě neví,
jak se chovat!

A když už jsem si myslela,
že maminka skončila,
křikla přes celý dům:
Toho psa jsme jí neměli kupovat!

Mazlíku milý, pejsku můj,
oni se na nás zlobí,
a přitom není proč.