Nový svět - kapitola 2 část 2

S únavou ztěžklými víčky jsem prosila sama sebe o silnější vůli. Nechtěla jsem usnout, bála jsem se, že se probudím do ještě horší skutečnosti, než ve které jsem se nacházela v toto sluncem zalité brzké ráno. Nakonec mě ale vyčerpání porazilo a vrhlo mě zpět do zážitků předešlého dne. Do odpoledne, kdy se můj svět otočil vzhůru nohama.
Seděla jsem u stolu se svým hibernantským zploditelem. Nad prostou zeleninovou polévkou jsme debatovali o nadcházejícím obřadu Ratifikace, kterého jsme se měly s Laurou letošní rok zúčastnit. Oliver zmiňoval své obavy o můj život po zařazení a já s ním nemohla než souhlasit. Věděla jsem, že mě po přijetí už nebude chránit protokol o trestech pro mladé zrozence a za své, třeba i sebemenší prohřešky ponesu odpovědnost. Z podstaty toho, kým jsem byla se zdálo více než jasné, že pro mě život oficiálního člena nebude nikterak lehký. Trestů jsem se ale nebála tolik, jako odloučení od jediných lidí, kteří mi
v tomhle do jedné lodi smrsknutém světě rozuměli.
Večer měl hořkou pachuť. Nechtěla jsem tomu ale věnovat pozornost. Raději jsem se snažila soustředit na to, abych si užila vůbec poslední chvíle po boku členů svého rodu. Po zařazení se totiž člověk stával samostatnou jednotkou podporující systém. Takový jedinec už nadále nemohl zůstávat podružným. Na důkaz oddělení se od svého rodu a ničím nevázaných dnů pozdního zrozenectví byla přijatým odrostencům, kteří řádně dokončili období Přerodu, přidělena obytná buňka v centrální části lodi. Ne větší než pokoje v obydlí nad povrchem, kde jsem doposud se svým rodem žila, přesto se v ní nacházelo vše, co mohl člověk potřebovat. Postel pro jednoho, malý stůl s židlí, sprchový kout s umyvadlem a toaletou a malá šatna.
Dlouho jsem se na ten den připravovala. Dokonce na mě v pokoji už pár dní čekal sbalený kufr naplněný mými osobními věcmi. Nechtěla jsem při přesunu ve spěchu obřadního dne na nic zapomenout. Teď se zdála všechna vynaložená snaha zbytečná.
Než s prásknutím vstupních dveří vpadla do místnosti má pokrevnice Laura probíhal večer poměrně klidně. Tehdy jsem ještě netušila s jakou silou mi jeden krátký okamžik zatočí s plánovanou budoucností.
Laura se zdála silně rozrušená. V očích se jí značila naléhavost mísená se strachem. Ten začal rychle prosakovat až do morku mých kostí. Zaraženě jsem seděla na své židli a nevěřícně na ní hleděla. Oliver se prudce postavil a zcela pohlcen okamžikem ignoroval nepříjemný zvuk skřípění nohou kovové židle o podlahu, který tím způsobil. Z jeho postoje se dalo snadno vyčíst, že je spíš odhodlaný než zaskočený. Jakoby se na ten okamžik připravoval celý svůj život. Pevně se opřel svýma průzračně modrýma očima o pár zcela stejných, patřících Lauře a čekal zprávu, jejíž znění předem dobře znal.
“Vědí to!” Křikla má pokrevnice dříve, než za sebou stihla zavřít.
Zmateně jsem sledovala napjaté pohledy mezi členy svého rodu. Neměla jsem nejmenší tušení, o co jde.
“Vypadalo to nadějně.” Pronesl nespokojeně Oliver, zaklel a zaťatou pěstí praštil do desky stolu tak silně, až s cinknutím poskočila lžička položená v talíři přede mnou. Spolu s ní jsem leknutím nadskočila i já.
Laura kývnutím přitakala. “Nejspíš chtěli, aby to tak vypadalo.”
Vlna kolektivního stresu ve mě rostla závratnou rychlostí. Tiše jsem mu propadala. Nikdo, zdálo se, tomu ale nevěnoval pozornost.
Zvuk přelomení dřevěné desky mě vytrhl z jeho objetí a vrhl mě zpět do reality, která mi nedávala žádný smysl. To Oliver ve vzteku prokopl jedny z dvířek jednoduché kuchyňské linky.
Vyděšeně jsem zírala skrz díru na pár kousků vzorně naskládaného plechového nádobí za nimi. Než jsem pohled stočila k Lauře, zůstala jsem jím chvilku vyset na rozzuřeném obličeji našeho zploditele.
“Erika už alarmuje ostatní,” pronesla tiše do napjaté situace Laura.
Místností se rozlehlo krátké, avšak příliš hlučné ticho. To mi pomohlo soustředit se na své vlastní myšlenky. Kdo je Erika?
“Je čas. Víš co dělat,” pronesl Oliver pochmurným, přesto pevným hlasem.
S rukama založenýma v bok zvedl svůj pohled z podlahy k Lauře. Vzájemně na sebe v tichosti kývli a potvrdili si tak postup, který zdálo se, měli předem domluvený.
Než se stihlo udát cokoliv dalšího, vrátila jsem se nešikovně do zcela zjevně ukončené konverzace. Potřebovala jsem totiž znát alespoň nějaké odpovědi na otázky, které se mi hlučně povalovaly v hlavě. “Je tahle Erika v nebezpečí?”
Pohledy obou se opřely o mou tvář. Atmosféra naplňující prostor mezi námi ještě zhoustla. Nahrbila jsem záda zkroucené tíhou celého toho nešťastného okamžiku a čekala na slova, která jsem mohla snadno vyčíst z Lauřiných očí. “Ne Noro. To ty. Ty jsi v nebezpečí.”

Její hlas mi ještě dozníval v uších, zatímco jsem se pomalu vracela z krajiny snů zpátky do reality.
Prsty jsem v objetí sevřela pevně své paže a kolena si přitáhla k bradě. Patou zašpiněných bílých plátěnek, hlasitě připomínající život na lodi, jsem se zapřela o kraj prostorné sedačky v zadní části autobusu a pevně sevřela víčka. Po hlubokém nádechu jsem s dlouhým výdechem zkoušela zapomenout na Po hlubokém nádechu jsem s dlouhým výdechem zkoušela zapomenout na vše, co přišlo poté. Na to, čemu jsem nebyla schopná čelit ani ve snu.
Nebyla jsem dost silná postavit se pravdě o událostech toho dne. Připadalo mi však těžké soustředit na něco jiného. Nic dalšího neplnilo mojí otřesenou mysl. Snad jen to tajemství, které přede mnou Oliver s Laurou a za svého života i Lisbeth skrývali. To mohlo posloužit mému záměru.
Ono malé tajemství se stalo důvodem, proč dostali stráže po spuštění velkého plánu na útěk za úkol mě zajmout nebo ztratit.
Pravda, kterou jsem v sobě nesla a která přede mnou byla skrývána celý život mohla osvobodit zaslepenou mysl mnohých členů Společenství a svrhnout mocichtivou prolhanou partu vyvolených. Byla jsem trnem v oku vedení. Kukaččí mládě, co se chystalo bez díků vyletět z hnízda nepřítele.
Báli se toho, co jsem symbolizovala. Chystali se mě veřejně označit a bez podezření nebo jakýchkoliv otázek Společenství ztratit spolu s ostatními vadnými. Plánovali zapomenout. Na mě, i na nepříjemnosti, které jim má existence způsobovala.
Musela jsem uznat, že byl jejich plán velmi chytrý. Vedení by spolu se mnou vyhnalo a nechalo zemřít naději, kterou můj mizerný život představoval pro členy odboje. Připravilo by je o jejich tajnou zbraň.
Oni však pro své široké působení odhalili zákeřný úmysl a plánovali mě využít trochu jinak. Rozhodli se mě nechat zmizet. Možná, že to nebude mít tak hlasitý dopad, jako vyřčení pravdy se mnou po jejich boku, ale rozhodně to v sobě neslo jasnou zprávu: Raději se pokusím přežít venku, než žít ve Společenství.
A Rebelanti věřili, že něco takového by snad mohlo obstát.
Laura s Oliverem udělali pro mou záchranu vše. Odvážně se postavili vedení a zcela jistě věděli do čeho jdou, jen se domnívám, že nebylo tak úplně v plánu, aby během noční záchranné mise položili své životy za ten můj.