Druhý život Eve Hardin - Kapitola 3

Rozloučili se s ostatními a v příšeří pátečního večera se vydali na asi hodinovou procházku k okraji města, kde žila Eve se svou rodinou. Cesta nabízela dostatek času a příležitostí si vše vyjasnit. Mezi dvojicí však vládlo ohlušující ticho. Ani jeden nepromluvil. Kráčeli vedle sebe, jako dva odpuzující se magnety.
Eve měla v hlavě hrozný zmatek. Silné světlo pouličních lamp jí dávalo pocit, že je najednou vše příliš odhalené. Kdyby jen pootevřela dveře ke svému já, nebylo by se kam schovat. Dotkli by se i částí, které bylo lepší nechat ve stínu.
Denis nevěděl, co víc by mohl říct, aby ji přiměl věřit tomu, že mu ublíží spíš to, pokud se mu odcizí, než to, že se jim rozhodne dát alespoň šanci.
Miloval ji. Věděla to a cítila, že by k němu mohla chovat stejné city. Jen kdyby to celé nebylo tak složité a pro něj nebezpečné.
V tichosti došli až k velké kované bráně na kraji lesa. Tyčila se mezi dvěma zdobenými sloupy. Dělila město a rozsáhlý pozemek Hardinových. Dříve byl jejich dům letním sídlem členů širší královské rodiny, teď ho ale vlastnila matka Eve se svými sourozenci. Všichni ve městě věděli, čím se živí, ale povídačky byly hlasitější. A jelikož se moc neukazovali na veřejnosti, většina lidí se jich tak trochu bála. Měli za to, že skrývají nějaké tajemství a nemýlili se. Jen měli nejspíš na míle vzdálenou představu o tom, jaké tajemství to může být.
"Teda. Dlouho jsem tu nebyl. Skoro jsem až zapomněl, jak ohromující je pohled na tohle vaše sídlo," vydechl překvapeně Denis. “Já se vlastně ani nedivím těm kolujícím historkám o tom, že jste mafiánská rodina." Zasmál se. "Tohle tomu rozhodně odpovídá." Eve se k němu přidala. "No jo, rodinný business." Pokrčila rameny.
Zadívala se do jeho mladé tváře a věnovala mu upřímný úsměv. "Díky, že jsi mě doprovodil" Denis lehce přikývl. Nespustil z Eve oči.
Srdce mu bušilo tak silně, až naráželo do hrudní kosti. Přikryl ji dlaní a lehce zatlačil. Doufal, že tím zběsilý tlukot alespoň trochu zklidní. Jako by ten zvláštní sval mohl prostě přepnout do jiného režimu. Když ho ale Eve napodobila a pod jeho ruku vklouzla tou svou, jeho tep se ještě zrychlil. Skoro zapomněl dýchat.
"Eve," špitl rozpačitě. Ta k němu jen mlčky zvedla oči.
Vnímala každý slabý úder pod svými prsty. Byla tímhle lidským orgánem bojujícím za každou další vteřinu života zcela uchvácená. Hledala v něm rytmus života šeptající píseň o zkušenostech, bolestech i tužbách. Naslouchala melodii, ve které by mohl alespoň na chvíli utichnout nejen hluk moderní doby, ale především chaos, který nosila hluboko v sobě. Tiše hleděla do Denisovo zelených očí a přála si, aby ji daly odpověď na otázku, zda by se opravdu mohl stát součástí její pohádky. Jestli má padouch jako ona vůbec nárok na lásku a šťastný konec. Snažila se přijít na smysl, který by snad jednou mohla jeho příběhu dát, na žádný ale nepřicházela.
Denis si odkašlal. Intenzita Evina pohledu ho vnitřně spalovala na uhel.
"Víš. Pokud nemám šanci, musíš mě přestat takhle mučit." Pevně stiskl ruku, kterou hřála jeho srdce a když ji nechal klesnout zpět k jejímu tělu, o kousek poodstoupil. Musel se hlídat, aby neudělal nějakou další hloupost. I když jediné, na co dokázal myslet bylo, jak moc dychtí po tom, aby mohl znovu cítit její rudé rty tančit po těch jeho, chvějících se touhou.
Eve ztěžka vydechla. Trápit ho bylo to poslední, co chtěla. Prahla po jeho blízkosti stejně, jako on po té její. Eve ale dobře znala následky, které by takové rozhodnutí mohlo přinést a věděla, že není dostatečně silná na to, aby se s nimi dokázala vyrovnat. Znova už ne.
Sklonila hlavu. Oči zapíchla do země mezi špičky svých černých pohorek a Denisových žlutě zářících converse. Bylo tolik barev, které mohl přinést do jejího života. Ona přitom nemohla nabídnout víc, než neúplnou černobílou verzi sebe sama.
"Vím, že to bude znít divně, ale potřebuji, abys mě i tak vyslechl," poprosila Eve Denise. "Dobře," souhlasil. Přesto jeho stažené obočí naznačovalo, že nerozumí, kam svými slovy míří. "Záleží mi na tobě. Opravdu. Potřebuju ale prostor." "Prostor?" Denisova rýha zmatenosti mezi hustým zrzavým obočím se ještě prohloubila. "Pšt," napomenula ho Eve. Připoměla mu, že má jen poslouchat.. Denis kývl hlavou, jako že pochopil.
"Vím, že k tobě chovám nějaké city. To nemůžu popřít." Mluvila pomalu. Pečlivě volila vyřčené fráze. Nechtěla, aby to celé vyznělo jinak, než jak to opravdu myslela. "Ani nechci. Ale jsem," zarazila se. Očima těkala ze strany na stranu po jeho svalnaté hrudi, jako by tam mohla najít slova, která hledala. "Jsem jen napůl." "Tomu nerozumím," skočil ji Denis do řeči. Sklonil se. Chtěl ji vidět do tváře. Chtěl vidět, co se v ní odehrává.
Aby se nemusel krčit, postavila se k němu čelem a zvedla oči k těm jeho. "Víš, jsem jako hádanka, kterou možná rozluštíš, ale nikdy nepochopíš její poselství. Jsem obraz, který nedokážeš ocenit, protože neznáš cestu autora, jeho příběh. Jen se díváš na plátno pokryté barvami a nic z toho ti nedá smysl. Jsem neuchopitelná, nepochopitelná. Jsem jen napůl." Než Eve dokončila větu, zhluboka se nadechla a znovu věnovala chvíli pohledu na své tetování. V šeru začínající noci házelo zlaté odlesky světla, na dvojici dopadajícího z lamp ukotvených na čelní straně sloupů.
Denis s Eve stály necelého půl metru od otevřené brány. Přesto se ani jeden neodvažoval udělat krok nutný k překročení neviditelné hranice dělící je od toho všeho, co se za ní mohlo skrývat.
Když opět zvedla oči k těm jeho, zmatenějším než kdy před tím, myšlenku dořekla: "Jsem jen napůl odhalená. Jen napůl pravdou. Napůl sama sebou a nikdy, opravdu nikdy nebudu moct být víc." Obočí se ji po těch slovech stáhlo bolestí a smutkem, které v sobě nesly. Pravda není hezká. Nikdy nebyla.
Denis ji chytl něžně za bradu. Tak, jako v bistru. Naklonil se k ní a nechal svůj horký dech, aby za něj hladil její tváře. "To co mi nabízíš, je víc než dost. A to co přijde? Nebo může přijít? Tím se nechám překvapit."
Eve ztěžka polkla. Vůbec ji to neulehčoval.
"Jen to nevzdávej dřív, než tomu dáš vůbec šanci Eve Hardin." Opřel se o její čelo. Jejich rty se téměř dotýkaly. "Prosím," vydechl ztrápeně. Toužebně.
Cítila jeho sladký dech na jazyku, nemohla než přivřít oči a nechat se vést.

V Eve se strhla bouře. Když utíkala po prašné cestě vedoucí ke vstupním dveřím sídla sotva dokázala popadnout dech. Nemělo to ale nic společného s během. Za vše mohla slova Denise Lewise a jeho plné, měkké rty.
Pod schody vedoucími na rozsáhlou terasu opisující celé sídlo se na chvíli zastavila. Snažila se zklidnit mysl a proud energie, která se hnala jejím tělem až příliš rychle.
Musela si sundat kabát. Spaloval ji totiž silný vnitřní oheň, který zažehly Denisovo doteky. Zkoušela na ně nemyslet, ale pořád je cítila. Do paměti její kůže se zapsaly snad už napořád.
Něco takového ze svého světa neznala. Těla jejího lidu nedala dopřát duši takové prožitky. Jedinci společnosti do které patřila nemilovali. Ne tak, jako lidé.
Než vystoupala k velkým, petrolejově natřeným dvoukřídlým dveřím, vyřezávaným z jednoho kusu anglického javoru, pomyslela si, že jí má tenhle smrtelný svět ještě hodně co nabídnout.