Nemocniční potel.

Má náruč bělavou a tají se v ní dech,
zda vstanem zas a půjdem o kus dál
to každý řeší, proto tenhle spěch,
ten příběh se již nejmíň po tisící stal.

Někdo jen spočinul si a zase pádi jinam
do světa práce , smutku, žití, zábavy
na jiné lehce, vůbec ráda nevzpomíná,
vždyt život dochovat, to vždycky unaví.


Tak lehce pohlaďte ji, klidně třeba za mně,
když pomůže Vám, nebo Vaší mámě
za to, co všechno s námi vytrpěla,
nesouce k životu v bolestech naše těla.