Valentýnská

Jak přežít
bezčasí jedu v mém středu
kdy každá buňka ječí
po neexistenci
po omamném vábení neznáma
kde ticho steče
z vrcholků párama
panensky nedotčené
bude mi kontrastovat
lákavě na dosah mé antidotum

schoulit by se toužilo
ale není kam
bezpečná náruč
je falešný koncept
vědoucí zkratkou
do špatného konce
stagnace věčného necítění
předstírání “nic to není”
raději na dřeň skřípavě se nořím
bolest je skutečnější než lidé
dennodenně v metru poskládání jak origami
dávám jim podobu beztvaré hmoty

prý že dnes neumí být sami
mívala jsem to stejně
dnes se víc bojím
nesamoty