Houslista

Rozpraskaný ruce se vášnivě rvou s houslema
na plochý střeše činžovního domu
a vzniká hudba, že tráva se rozhodla
horlivě vyrazit z puklin pod jeho nohama
a nebe se zvedlo a z vlastního těla vyzvedlo
bicí soupravu, a mlátí do toho, a všichni andělé
propukli v pláč a on hraje jako o život a z mokrejch
vlasů mu teče voda do obličeje
a on se směje, směje se, protože už nemá co ztratit
protože už všechno ztratil, jestli mi praskne struna, drž,
a vítr mu proletěl mezi kmitajícíma prstama, podivil se
jak něco tak soudržnýho jako člověk dokáže vibrovat,
vletěl mu pod kůži, do šlach a do svalů a s náběhem orgasmu
se zpoluúčastnil orgií hudby, živlů a smrti, o které
ještě nebyla řeč, ale smrt je stejně pořád přítomna

vlak s černou parní lokomotivou sviští a burácí a kola mu hoří
z neúměrně vyvinutý rychlosti, cestující neveze, rozpustili se
v tichu, vlak spěchá, toliko můžeme říct o stroji, jenž nezemírá,
tlačí před sebou masu vzduchu s urputností závislého na heroinu,
podlitý světlomety hrozí, že upadnou únavou, ale vlastní touha být TAM
je silnější než únava, než fyzikální zákony, než boží prozřetelnost
když se ve spršce dešťovejch kapek objeví čelo lokomotivy na plošině
činžovního domu, kola neurvale rvou trsy trávy z panelu
a v momentu, kdy se oči houslisty setkají s očima strojvedoucího
dojde ke smrti světa, protože zrcadlo je bez původního
obrazu beze smyslu
a protože původní obraz potřebuje zrcadlo, aby se pochopil

život na Zemi skončil a odstěhoval se na Mars
na místě, které si lidi pamatovali jako tvář z Marsu
se zhmotnila tabula rasa
a na ní do pomalu ubíhajících titulků ve stylu Hvězdnejch
válek začaly jentak piánko hrát housle

někde v hloubce rozpálený planety začaly rašit dříve
bezpředmětný kořínky žáruvzdorný trávy