Červen

Vzpomínám na ten den,
kdy jsem poprvé viděl tátu plakat.
Seděl na zemi v kuchyni
a hlavu měl složenou v dlaních.
Většinou je to máma, co doma pláče;
holky se konejší mnohem snadněji.
Tak jsem se z kuchyně pomalu odplížil do svého pokoje.
Zavřel za sebou dveře,
sedl si mlčky na postel.
Táta tam plakal asi ještě deset minut.
Pak se zvedl
a odešel do práce.
Od té doby jsem ho už nikdy plakat neviděl.