Bouře v horách III.

„Kde je?“ zařval Severin, když se Serena druhý den neobjevila ani u snídaně ani na nádvoří, kde na ni čekaly gardistky.
„Nevím, pane. Včera odešla do svých komnat, ale od té doby ji nikdo neviděl odejít.“
„Ženská bláznivá! Nechte prohledat celý hrad!“
„Jistě, pane.“ Sluha se odplížil a přetlumočil Severinovy rozkazy ostatním. Hrad se zaplnil zvukem spěchajících podpatků a volajících hlasů. Severin mezitím vyrazil do Sereniných pokojů. Ale našel je prázdné. Z pár minut mu přišel správce oznámit, že Serena není nikde k nalezení. To mohlo znamenat jediné – utekla z Kaarneyolu. Severin se rozzuřil skoro k nepříčetnosti. Ani nečekal, až mu správce uhne z cesty, odstrčil ho a rozběhl se do stájí. Tam si sám osedlal svého koně a vyřítil se branou ven z města.
Hnal hřebce, jak nejrychleji mohl. Černý Jory, jak zvíře pojmenoval, letěl jako vítr. Severin hnal svého koně dlouho. Dlouho jel po stopách kopyt Serenina koně, jehož otisky byly vyryty do polozmrzlé půdy. Až k večeru konečně uviděl v dáli jezdce. Nepochybně to musela být ona. Její bílá Hvězda svítila na míle daleko, i když si Serena vzala nenápadný šedivý oblek. Poznal by ji všude, o tom nepochyboval.
Dohnal ji a ještě hodnou chvíli se předstihovali, než konečně přitáhli svým vyčerpaným koním uzdy. Severin prudce rozčileně oddechoval. Byl tak rozhněvaný, že se nezmohl na slovo, a Serena mu neměla co říct, protože jí to hrdost, kterou si chtěla ještě zachovat, nedovolila. Severin se chopil Hvězdiny uzdy, obrátil ji směrem na Kaarneyol a vydali se zpátky. Serena se už nesnažila ani vzepřít. Nechala se odvléct zpět.

„Sakra Sereno! Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mě musela celou tu dobu tak mučit?“ vykřikl Severin, rozběhl se přes ložnici k Sereně, která seděla v křesle před krbem, a těsně před ní se zastavil. Zapřel se o opěradla a naklonil se tak blízko k jejímu obličeji, až ho v nose zaštípala pronikavá vůně hřebíčkového mýdla. Zvedla k němu bílé oči a lhostejně mu odpověděla: „Nedomnívám se, mylorde, že se zdvořilému ústupu dá říkat mučení.“
„Nedomnívám se, mylorde, že se zdvořilému ústupu dá říkat mučení,“ pitvořil se po ní Severin a pak zahřměl, „Ústup? Ústup?!“ Napřímil se a zakřičel: „To nebylo nic jiného než sprosté odmítání a zbabělý útěk, Sereno!“
„V tom případě je mi líto, že si to vaše Výsost vykládá právě takto.“ Severin uhodil pěstí do krbové římsy a počítal do dvaceti, aby se trochu zklidnil. Krev v něm vřela hněvem nad Sereninou odmítavostí a předstíranou pokorou. Nepoznával ji. Tvrdohlavou, umíněnou a vzdorovitou Serenu jakoby zapomněl v Lestuamu. Ale moc dobře věděl, že úctu jako princi mu prokazuje pouze na truc. Nikdy by se mu nemusela klanět, ona je zástupcem Rady, saqeiským andělem! A i přes všechnu zlost na její tvrdohlavost měl tisíc chutí ji strhnout z toho křesla na měkký koberec a slíbat jí z tváře ten lhostejný a přezíravý výraz. Ovšem ten útěk to byl už vrchol všeho. To přehnala! A nejenže jí to nebylo ani trochu líto, ale ani slovem se neomluvila. To trochu čekal, ale to, že se prostě sebere a uteče, to bylo příliš.
„Víš, co to pro mě bylo za utrpení? Každý den tě vídat a nesmět se tě dotknout, chodit kolem tebe a nesmět k tobě přivonět, nesmět nechávat za nocí protékat tvoje vlasy mezi prsty? A ty si pak utečeš! Jako bych byl vzduch, jako by vůbec celý Kaarneyol byl vzduch!“ Serena mlčela a zírala do poskakujících zelených plamenů praskajícího ohně. Ani pro ni to nebylo jednoduché, ale považovala to za jediné řešení. Když jí Medirin oznámil, že musí odjet se Severinem, došla k závěru, že jedině odcizením může zaplašit bolest.
Severin svěsil poraženě ramena. Nemělo to smysl. Byla neoblomná jako skála. Nemělo cenu plýtvat silami, už beztak dost ochablými, a dokazovat jí lásku, protože o to stejně zjevně nestála. Nevěděla nic o množství probdělých nocí, kdy nemohl spát a myslel na ni. Tolikrát v představách nechával klouzat své dlaně po křivkách jejího těla a plnými doušky vdechovat čistou vůni hřebíčku, již si pamatoval velice dobře. Nesnesitelná touha po ní a bolestné pnutí ve slabinách mu ubíraly více sil, než byl ochoten připustit. Dnes před ním seděla, tichá, odmítavá a napřímená jako svíce a ve svých nádherných narcisově žlutých šatech, v nichž byla dokonalá.
Všechno mu jen ztěžovala. Jak se s ní měl proboha oženit, když ho neustále odmítala?! Jak měl splnit požadavky té zatracené Rady, když Serena Saqeiská byla zjevně rozhodnutá nenávidět ho až do konce života?!
Díval se na ni. Jen chvíli než pustil krbovou římsu a vydal se těžkým krokem ke dveřím. Odcházel, jako pokaždé, když se pokoušel s ní mluvit. Měl toho ale právě dost. Od doby, co ji potkal, neměl ve zvyku užívat násilí, ale jestliže chtěl dostát svému slovu budoucího krále, byl ochoten dotlačit ji před oltář i proti její vůli.
Už měl ruku položenou na bohatě tepané klice z chladného kovu.
„Severine,“ zašeptala hlasem plným citu a provinění. Prudce se obrátil a upřel na ni pár tmavých očí. Dívala se na něho vyděšeným a smutným pohledem, ruce bezmocně složené v klíně.
„Tolik mě to mrzí.“ Severin sundal ruku z kliky a pomalu k Sereně přistoupil. Vzal její ruce do svých dlaní. Měla je studené. Klekl si před ni a pohladil ji po tváři.
„Ty ses ničím neprovinila, alespoň co se týče toho dítěte. Vzpomeň si na to, až tě povedu před oltář.“ Setřel jí slzu z bledé tváře. Zachvěla se.
„Ach Severine…“ objala ho kolem krku a přitiskla se k němu jakoby ho už nikdy neměla pustit. Sevřel ji v náruči a pak ji zvedl a odnesl do její postele. Opatrně ji svlékl z jemných šatů a sám ze sebe také sundal oblečení. Uložil Serenu do polštářů jako by to byla ta nejkřehčí žena na světě a přetáhl přes ně přikrývku. Serena se k němu přitulila. Zahrnula jeho obličej, krk a ramena lehkými polibky a vstřebávala teplo a přirozenou sílu, jež z něho sálaly. Přimkla se k jeho pevné hrudi a usnula.
Severinovi stačilo, aby ji cítil na svém těle, a napětí v něm polevilo. Zabořil obličej do jejích omamujících sametově černých vlasů, ruku nechal položenou na jejím holém břiše a sám také konečně brzy upadnul v hluboký spánek, který se mu do té doby prakticky vyhýbal.

Už zdálky zaznívaly vznešené a zpěvné fanfáry a krajem se rozléhaly různorodé tóny lesních rohů. Do Lestuamu se sjíždělo mnoho vznešených rytířů a mnoho vyslanců, příslušníků starých rodů a cizinců. Přístavy se jen hemžily připlouvajícími loděmi, v hraničních městech nebylo k hnutí, v hostincích návštěvníci, kteří právě do města přijeli, připluli nebo přišli pozdě, nenašli jediné volné místo k noclehu.
Serena zastavila Hvězdu na kraji Salazamového hvozdu. Zhluboka se nadechla a snažila se uvolnit roztřesené části těla.
„Co se děje, má paní?“ zastavil Severin kolonu a přijel k Sereně. Byli na cestě do Lestuamu, kde se konal velký turnaj, a Severinovi bylo jasné, že jakékoliv zdržení může u Rady vyvolat nelibost. Ale ani kvůli tomu nehodlal Serenu ani kohokoliv jiného uštvat.
„Ach, to je v pořádku. Jen...měla jsem takový podivný pocit. Vracím se domů,“ zašeptala Serena a podívala se svému manželovi do očí. Už čtyři dny nosila titul kaarneyolské královny a musela přiznat, že jí to začínalo už i tak zmáhat. Skutečnost, že by to břemeno měla nést až do konce života, ji děsila, ale zároveň nesmírně těšila. Znamenalo to, že už nikdy ji Severin neopustí.
„Ne, má paní, ty ze svého domova teď odjíždíš,“ ujistil ji Severin. Zamračil se: „Ale pokud to není nic vážného, měli bychom se vydat okamžitě zase na cestu. Nesmíme se příliš zdržet.“
„Ach, jistě.“ Serena pobídla Hvězdu a průvod se dal opět do pohybu. Severin vyjel do popředí a začal o něčem mluvit s velitelem stráží – válka sice skončila, ale po kraji se potulovalo plno zběhlých Nathanaelových stoupenců, lupičů a zbojníků, kteří neuznávali žádnou autoritu. Ostraha byla tedy i nyní velice důležitá.
Serena se usmála. Něžně se podívala na profil svého muže, jemuž dominoval lehce orlí noc a vysoké čelo, a zalilo ji teplo. Byla si už jistá, byla si jistá i dlouho předtím, ale nyní to bylo definitivní. Miluje ho celým srdcem, tělem i duší. Nelze ani vyslovit, co cítila ve chvíli, kdy vstoupila do Velké síně jako jeho manželka. Srdce se jí tehdy málem rozskočilo a zvonilo tak hlasitě, že se zdálo, že jí samým štěstím vypadne z hrudi.
Přivřela zasněně oči a vybavila si ten den. Bylo nádherné počasí, slunce svítilo a vzduch se tetelil teplem. Z dálky byl slyšet šumění obnovené řeky, které bylo ale přehlušeno jásajícím davem. Pro Serenu ráno přišla jedna mladinká služebná, aby ji připravila na obřad. Ta dívka byla milá, usměvavá, s dolíky v růžových tvářičkách. Přichystala Sereně nádherné šaty z velice jemné látky barvy tekutého jantaru – kaarneyolského kamene. Ty šaty měly střídmý výstřih, krátké, průsvitné rukávy byly prošívané jemnou černou nití a sukně se rozšiřovala už zpod ňader. Byly prostě úžasné. Dívka Sereně pak ještě vytvořila na hlavě doslova umělecký účes, až se Serena musela do zrcadla dívat strašně dlouho, aby vůbec uvěřila, že je možné něco podobného udělat.
Pak už ale byl čas. Nevěstu musel podle nově zavedené tradice ženich přenést přes lávku nad Jiskřivým potokem, který tekl za hradem, aby jim život plynul stejně snadno, jako voda v tom potoce. Severin na ni čekal až před hradem, protože setkání ve svatební den za zdmi hradu nebylo šťastné znamení – štěstí a láska by zůstaly uzamčeny uvnitř a novomanželé by je nemohli druhému dát.
Měl na sobě volnou košili, stejné barvy jako byly Sereniny šaty, a kalhoty z černé kůže. Za zády se mu ve větru třepotal medově zlatý plášť s vyšitým znakem nového Lostrimanau - Kaarneyolu – černým mečem zabodnutým v jantarovém kameni, který zespoda obrůstaly tamilové větvičky s drobnými lístky.
Čekal na ni. Čekal, až ji k němu přivedou, aby ji vyzdvihl do náruče a odnesl si ji k potoku. Nikdo jiný tam nesměl. Zde byl konec veřejnému veselí a okukování zvědavých očí. Severin rozkázal, že kdokoliv je vyruší při „plnění tradice“, bude třicet dní drhnout hrnce v královské kuchyni. A to nikdo podstoupit rozhodně nechtěl.
Severin si Serenu odnesl až k Jiskřivému potoku, kde ji postavil na zem.
„Tak tady by měla nevěsta přijít o panenství, můj pane?“ usmála se potutelně Serena a vzala ho za ruku. Přitáhl si ji k sobě.
„Tady nebo u jiného potoka...myslíš, že tu jsme jen kvůli tomu?“
„Podle ohňů ve tvých očích soudím, že ano, můj pane,“ dobírala si jej dál a rukou mu při tom zajela do odrostlých vlasů.
„Ty jedna malá dračice!“ rozesmál se Severin. Stáhnul ji do trávy. Nemohl čekat.
„Počkej, králi....musíme nejdříve na most!“ protestovala Serena, ale nemohla se nijak vyprostit z jeho objetí. Ani ale příliš nechtěla.
Severin se po chvíli, kdy přemýšlel o jejích slovech, zvedl a vzal ji opět do náruče. Byli šťastní.
Na mostě přes Jiskřivý potok, řeku, která tekla v blízkosti Kaarneyolu, stvrdili svůj manželský slib pod dohledem samotného Medirina – vyslance z lestuamské Rady. (Svatební obřady mohli vykonávat pouze správcové pozemků, přes něž tekl potok nebo řeka, kde se slib stvrzoval, ale protože kaarneyolský princ byl nejvyšší autoritou v království, musel být Pán potoka, jak se správcové nazývali, povolán k zastoupení odjinud; bývalo zvykem oslovit autoritu sousední země, když se ženil král).
„Dávám ti tento kámen do dlaně, abys navždy věděla, že k tobě budu chovat cit stejně věčný jako skála, ze které pochází.“
„Dávám ti tento kámen do dlaně, abys navždy věděl, že má láska opadne jen tehdy, až se tento kámen změní v prach.“
„Já, Pán potoka, stvrzuji vaše sliby a uvádím v platnost váš slib manželský, který jste tento den složili. Budiž navěky vaše pouto stejně pevné, jako skála.“
Pak Medirin odešel, aby mohli naplnit své manželství. Svatební noc se měla „odehrát“ na mostě, kde bylo jejich sňatku požehnáno. Nikdo je nemusel pobízet dvakrát, aby dostáli svému slibu a povinnosti učinit manželství právoplatným podle nejstaršího zákona.
Serena se zachvěla. Při vzpomínce na tohle milování se jí v břiše rozlétaly roje motýlků a cítila konejšivé mravenčení v rukou.
Dívala se na svého muže a byla plně šťastná.