H*vno na červeném koberci

Cítím se jak hovno. Hovno, do kterýho jsi šlápl cestou na červený koberec. Než společnost zjistila, že na našem vztahu něco nevoní, nechával sis mě. Tahals mě s sebou a sváděl na mě všechny své neúspěchy. A já si to nechala líbit.
Konečně přišel čas, kdys mě beze studu nechal u pochcanýho obrubníku v horší čtvrti ShadeHill a než jsi odešel, stihl sis ještě zanadalávat.
Všem jsi netrpělivě vyblil, jak posraná šmouha, na tvým zdánlivě dokonalým životě, jsem. Jen špína, co se tě držela. Prý proti tvé vůli. Jak jinak. Nemůžeš přeci přiznat barvu.
Nemůžeš na plnou hubu říct, jak násilný a narcistický prase ve skutečnosti jsi. To, že pro ránu nejdeš nikdy daleko, by tvá sladká nevinná matka jen těžko spolkla. To, že jsi na chlup stejný prase, jako tvůj fotr alkoholik. Totálně neuctivý hovado. Hnusnej predátor.
Ale kdo by věřil? Ty úsměvy, co na mě koukají z časopisů a televize, jsou tak uvěřitelný. Tak důvěryhodný. A dobro, které šířite skrz dobročinnost, přímo volá po účtě a vděčnosti.
Na oko dobráci s velkým srdcem. Smetánka, které na druhých záleží. Za nehtama však máte tu nejvetší špínu vy. Tvůj fort už má našlápnuto do kriminálu. A ty?

Ty jsi jen hovno na botě mýho života.