Sierra Nevada.

Dva tisíce mil
ta cesta byla dlouhá
Granada náš cíl
to zavinila touha

na stromech mandarinky
květů rozkvetlé kytice
děti bez maminky
prach, smog u silnice

motoroví lidé
při zácpě v dopravě
my pěšky jdeme s klidem
vstříc horám Nevadě

vyschlá koryta potoků
a kaktusový ráj
jak karavana otroků
žízní celý kraj

stopy se ztrácí v písku
nos dráždí vůně borovic
vidím hor bílou rysku
a stavení z vepřovic

brodíme malou řeku
ledově kalný, prudký proud
a šlapem k horám štreku
cestou suchou jako troud

nabíráme výšku
hluboko v zádech Granada
blíž k bílému snížku
v podvečer déšť nás napadá

v pustině stojí stan
a nad ním zuří bouře
v kamení plném ostrých hran
v krajině mraků, mlhy, kouře

ráno je slunce nesmělé
a vitr svoje předsevzetí ztratil
nebe má lesk z ocele
a modrá jistě se mu vrátí

dva páry těžkých kroků
vůně pryskyřice
kraj lahodící oku
slunce už připaluje více

s výškou povětří chladne
déšť zaklet do ledových krup
stoupat není snadné
kopec má sněhový zub

za skalním výšvihem
obzor vyplnil jas sněhových hor
občas tu přistihnem
růst zakrnělý bor

cestička k horám z údolí
snad tady nezná stínu
se zarytostí buvolí
šplhá až na výšinu

tam se krčí hrozen chat
u lyžařského ráje
tam nebudem jistě spát
ještě daleko tma je

zde končí silnice
i touhy výletníků
dva a půl tisíce
výška napsána u patníku

nad sněhovými poli
křik sáňkujících dětí
stánky od coca coli
a hodin bude k třetí

chaty se zcvrkly v tečku malou
poslední lyžař zkřížil cestu
v hloubce zůstalo Praddo Llano
tělo si říká o siestu

ve strmém srázu
nohy se boří po kolena
ve sněhu, větru, mrazu
tvář potem osolená

k sněhu, větru, mrazu
se ještě přidal led
vítr jako v tranzu
nutí jít po čtyřech vpřed

po dvou se to nedá
to hrozí uletět
konečně vrchol teda
a zrak se může rozletět

po hlubokých dolinách
po kopcích vysokých
po vzdálených rovinách
po srázech divokých

západ slunce nad mraky
výška tři tisíce tři sta
je krásný jako zázraky
k spánku hledáme místa

nedaleko stojí bouda
konečná sedačkové lanovky
podlaha je beton hrouda
spíme na něm nejsme bábovky

vítr kvílí, rachotí
s kabinou lomcuje
kdy se konečně zapotí
kdy už to skoncuje

vichřice zuří celou noc
s ránem stupňuje sílu
nadějí zrovna není moc
už klesly na minimum

jdeme dolů dlouze
po bočních hřebenech
stálé chvíle pouze
ve sněhu v kamenech

lezli jsme přes křoviny
přes sutě z kamení
přes plotny a komíny
jsme mírně zmlácení

o dva kiláky níže
je jaro v rozpuku
a krvavé kříže
zdobí mou ruku

na dně údolí
hučí vodopády
kopce bílé buvolí
strmí jako hrady

do protějšího svahu
stezka strmě stoupá
ještě má batoh váhu
ústa na slovo skoupá

až na hranici lesa
na konci sněhového stínu
modrá se tlačí na nebesa
noc padá do horského klínu

sny putují duší
a citelně mrzne
k ránu jak se sluší
správný pták si vrzne

to je štěbetání
to je pokřiku
už je konec spaní
dík ptačímu zlozvyku

batoh na zádech
vstříc vrškům velehor
únavou padáme
nikde živý tvor

těsně pod vrcholem
jsme utonuli v mracích
nebe modré kolem
se děsně rychle ztrácí

přes bludiště balvanů
přes převislé sněhy
pak se dostaneš na hranu
a ani hot a čehý

a tak zpět a traverzem
do sedla a dál k jihu
mraky klesly až na zem
slunce je asi v lihu

přes sněhové mosty
přes říčku bezvadnou
traverz v svahu co je ostrý
krajinou hedvábnou

do duše se vpíjí
otisk nepřeberné krásy
večerní soumrak šílí
tisícerými jasy

v sněhové pustině
stojí stan, malá tečka
v plátěné dutině
se noc rychle přečká

ani ryba ani rak
je nebe ráno přesně
pak vše zakryl velký mrak
jen vítr občas pleskne

sjíždíme svahy na botech
klesáme rychle, vznosně
hranice lesů na dotek
a les ten brzy houstne

cesta k širým rovinám
má v sobě nádech nostalgie
když se k horám podívám
vrcholky mlha kryje

naše tváře říkají
že nás slunce mělo rádo
z tabule nás vítají
v Jerez de Marqesado

je neděle, je ticho
všude se drží siesta
trošku nám splasklo břicho
po těch cestách necestách.