Tanec v časoprostoru

Fialový déšť
abstraktně maluje
zvukomalebné tečky.
Tančím mezi kapkami
jako za svitu hvězd
statický svět
neproniknutelný
tvým očím.
Snad jen zlehka
střepem srdce
naříznout jinotaje
skryté v mlze.
Nic co by se dalo využit.

I ty tančíš
jen v jiné realitě
na paprsky slunce.
Jemná vlákna se třpytí
a tělo omotané
barevnými stuhami
se šťastně utápí
v čistém okouzlení.
Roztočíš řetězy
kterými na malé kousky
naporcuješ svou mysl
než začnou vonět kopretiny
co otevřou časoprostor.

Až rozbijeme
všechny zrcadla
objeví se brána
mezi našimi dimenzemi.
V čistotě vstoupíme
do jejích útrob
a při věčném svítání
spojíme ruce
na znamení krve
ve věčném koloběhu
cyklu života.
V dálce slyšíme zvonkohru
čas jít si každá svou cestou.