Nejtěžší víkend v mém životě

Zmizela jsi beze stopy,
kdybych jenom věděl kam,
kdo plave, ten se neutopí,
proto nasadil jsem rovnou kraul.

Venku udeřily mrazy,
a sněhu všude přehršle,
počasí, co Ti šance srazí,
Bože, prosím, víc už NE.

Přes den slzy zadržuji,
v noci srdce na kusy,
a čím déle Tě pohřešuji,
stesk mě asi udusí.

Když po druhé noci,
uslyšel jsem ta nadějná slova,
udeřil jsem do bezmoci,
ten hlas – jako slyšet Boha.

Ráno ještě před východem,
slunce ještě stále spí,
když už bál jsem se ve věčné sbohem,
běhám po ulicích s nadějí.

A když viděl jsem Tě,
hladovou a ustrašenou,
s polibky na čumáček,
odnesl jsem si Tě domů s sebou.

Čtyřicet hodin beznaděje,
kdy už černé myšlenky se Ti spouštěj,
teď se mi moje štěstí na hrudi chvěje,
prosím – nikdy už mě neopouštěj.