11. Setkání vyššího druhu

Reinkarnace a minulé životy – další mystická oblast, která mě od doby dospívání přitahovala, fascinovala a vybízela k prozkoumání. To vědomí, že je toho mnohem víc, co si s sebou neseme a přinášíme, co přesahuje naše současné fyzické bytí. Nejen zážitky a traumata momentálního života se podepisují na naší osobnosti. A onu možnost nahlédnout do nějaké předešlé fyzické inkarnace na této či jiné planetě nabízí regresní terapie. Ovšem v době, kdy jsem se začala o tuto možnost zajímat, byla u nás ještě málo dostupná a nepříliš odborně zvládnutá…
Na všechno člověk musí tak nějak dozrát a v lepším případě opravdu počká, až je ten pravý čas a do ničeho se nehrne. V duchovních záležitostech to platí několikanásobně. Byla jsem opatrná. Nehodlala jsem tuto terapii podstoupit jen tak u někoho neprověřeného. Pátrala jsem v historii této léčebné metody u nás v republice a dostala se v linii od zakladatele přes jeho nejlepší následovatele až k jejich doporučeným žákům. Poohlížela jsem se po někom co nejblíže mého bydliště a intuitivně vybrala paní, která mi sedla sympatickým jménem, vzhledem a dostupností. Oslovila jsem ji a poměrně rychle domluvila i vhodný termín. Ondra šel do toho nadšeně se mnou. A tak jsme jednoho dne vyrazili plni očekávání vstříc své první zkušenosti s regresí…
Co všechno je regrese člověku schopná vyřešit, vyléčit, přinést, jsem měla načteno především z knih doktora Briana L. Weisse. Skutečně příběhy lidí z jeho psychiatrické praxe byly fascinující a přitom tak opravdové. Očekávala jsem, že i mně tato metoda pomůže odhalit a vyléčit příčinu mých zdravotních potíží. Realita však bývá často tak vzdálená a odlišná od našich očekávání…
Paní byla i naživo tak příjemná a sympatická, jak na mě působila při výběru na dálku. Souzněli jsme všichni tři a já opět pocítila tu neskonalou vděčnost za každou takto vnitřně blízkou bytost přicházející do mého života...
Nejdříve se do regrese odhodlal ponořit Ondra. Já se šla zatím kochat krásami města. Přibližně dvě hodiny jsem bloumala po Ivančicích, zarelaxovala a zasnila si na lavičce na náměstí, popřemýšlela o kdečem. Než mi přišla od Ondry zpráva, že už skončili. Znovu mě obestřelo vzrušení a zvědavost z toho, co asi zažil a že teď jsem na řadě já…
Ondra toho v regresi, bohužel, moc neviděl. Zahlédl pár záblesků v podobě nějakého nadpozemského obličeje, lebku s kostmi, točící se kruh lávy, vzdušný vítr, okolo černo a tmu. Vše to pozoroval s pocitem, že prolétává kolem. Navíc měl po celou dobu nepříjemný pocit znecitlivělých, až zabetonovaných rukou. Jako by ho tam něco nechtělo pustit. Nabyl dojmu, že pro něj na tohle ještě není ten pravý čas…
Teď tedy Ondra odešel okouknout okolí a já se vydala na tu zvláštní cestu do minulosti své duše.
Nejdříve jsme s paní Michaelou trochu probraly, co tak asi očekávám a co se událo důležitého v mém životě. Pak jsem se pohodlně usadila v křesle a nechala se vést jejím hlasem skrze mlhu tam, kam má duše rozhodla…
„Jsem až skoro průsvitná bytost…“ začala jsem popisovat svou vizi. „Vidím les a nad ním hrad… Hrnou se z něho tím lesem nějací válečníci na koních… Míjí mě a útočí na nedalekou vesnici… Vidím, jak vraždí a zapalují domy… Uvědomuju si, že necítím strach… Oni mě nevidí, nevnímají… Nejsem lidská bytost jako oni… Cítím strach a bolest těch napadených lidí… Tak strašný pocit zoufalosti, bezmoci, rve mi to srdce… Nechápu, jak tohle může někdo někomu udělat a proč… Moje pocity se mění až v jakýsi vztek, bodám nějakým nožem do země a nad hlavou se mi tvoří bouře jako reakce na to, co se uvnitř mě odehrává… Drásá mě neodbytná otázka, proč se něco tak strašného vůbec děje, jaký to má smysl…?“
„A napadá vás na to nějaká odpověď?“ zeptala se opatrně terapeutka.
Chvíli jsem tu její otázku nechala viset v prostoru, dokud mi na ni nepřišla odpověď: „Tohle byl důvod, proč jsem se rozhodla inkarnovat na tuhle planetu. Abych zažila a pochopila…“
„A kým jste byla v tomto zážitku?“
„Neumím to přesně definovat… Nějaká nehmotná, éterická bytost…“
„Dobře, pokud nemáte pocit, že je tam pro vás ještě něco důležitého, můžeme jít dál.“
„Nic dalšího se mi tam neukazuje,“ byla jsem si jistá.
„Tak tedy znovu vstupte do mlhy a nechte se přenést k dalšímu odhalení…“ vybídla mě lehce.
Udělala jsem to a čekala, co bude dál. Chvíli se nic nedělo. Před očima se mi jen míhaly barvy, hlavně fialová…
Náhle mě jakýsi shluk energie jakoby chytil za ruku a prolétly jsme nějakým prostorem. Když pohyb ustal, začala jsem čím dál intenzivněji cítit svou srdeční čakru. To místo uprostřed mé hrudi zářilo, hořelo, žhnulo… Měla jsem pocit vzrůstající láskyplné síly, euforie… Nabývalo to však takové intenzity, že to začalo být až nepříjemné, nedalo se to skoro vydržet.
Pak jako když utne a všechno to ustalo. Začala jsem kolem sebe vnímat hlasy. Bavily se o mně.
„Co když ještě není připravená?“
„Vypadá to, že to ještě nezvládne...“
Měla jsem nutkání zakřičet, že je slyším, jsem tam s nimi… To už mě ale opět nějaká bytost jako by vzala stranou a začala si se mnou povídat. O tom, že je můj duchovní průvodce, že mám velmi silnou intuici a schopnost, kterou si stále dost neuvědomuji, ač ji už občas používám.
„Všimla sis přece, že když se obrátíš svým způsobem do sebe a položíš si nějakou otázku, začne ti přicházet odpověď, řešení, které by tě rozumem nenapadlo,“ vedl mě můj průvodce k velkému uvědomění.
Trochu jsem zavzpomínala a měl pravdu. Už se mi to párkrát stalo. Až jsem byla pokaždé ohromená, co mě to vlastně napadá za úžasná řešení…
„Naslouchej své intuici, říkej a dělej to, k čemu tě nabádá,“ pokračoval. „Konečně dokážeš dostatečně odrušit svou mysl a slyšet hlas svého vyššího Já, svých ochránců, andělů strážných i mě.“
Byla jsem z toho úplně paf. Ale dávalo mi to smysl, zapadalo do sebe a opravdu se to dělo…
„Teď tedy víš, že s námi můžeš kdykoli o čemkoli mluvit, požádat o radu, řešení, vysvětlení…“ zazněla jeho poslední slova a já cítila neskutečně opojnou vděčnost a radost.
Hned nato jsem opět pocítila tu silnou energii na srdeční čakře. Ačkoli rychle nabírala na intenzitě, tentokrát mi nedělalo problém to vydržet. Byl to pocit nepopsatelné bezpodmínečné lásky…
Chvíli jsem po tomto neobyčejném zážitku odpočívala a užívala si tu doznívající euforii. Tváře mi hladily hřejivé slzy a v nitru se rozprostřel nepopsatelný klid, láska, úleva... Moje regrese byla u konce.
„Čekala jsem, že uvidím nějaké své minulé životy tady na Zemi, ale tohle…“ svěřovala jsem se své terapeutce poté, co mě vyvedla zpět do běžného stavu vědomí.
„Tohle byl ten nejcennější zážitek, jaký vám jen mohla regresní terapie dát…“ pokyvovala dojatě hlavou.
A měla pravdu.