Co to, kdo to?

Vlastně už si nepamatovala, jak dlouho to trvalo. Minutu? Hodinu? Den?
Prostě se to stalo. Když k tomu došlo, rozhodla se, že musí být způsob jak to zvládnout. Přece něco musí jít udělat. Není možné, aby to všechno skončilo takhle. V hlavě se jí honilo jediné: Musí to zvládnout.
Vlastně si ani nebyla jistá, jestli to zvládnout chce. Nebyla si jistá vůbec ničím. Kolem ní se míhaly stíny, možná to byli lidé, ale ona věděla, že oni mohou vypadat jako cokoliv….
Už jí docházel dech a nevěděla kam běžet dál. Cesta byla ve tmě těžko rozpoznatelná. Hlavou se jí honilo mnoho otázek? Co se včera stalo? Znovu se v myšlenkách vracela ke včerejším událostem. Najednou se ozvala ohlušující rána, která jí proud myšlenek přetrhla. Musím ještě zrychlit a někam se schovat, řekla si a z posledních sil zabočila doleva.
Ve skalní stěně se otvírala malá průrva. Zkusila se do ní protáhnout a po chvíli se jí to opravdu povedlo. Zjistila, že je v malé jeskyni. Pro tuhle chvíli nemohla najít nic lepšího. Je v suchu, relativním teple a nikdo ji neviděl. Snad….
Na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, vstupem do jeskyně už prosvítaly první paprsky slunce. Nový den, ale co se sakra stalo včera? Co to mělo všechno znamenat. Vždyť přece lidi se jen tak nemění na beztvarou hromadu slizu, ze kterého trčí kosti. V tu chvíli si vzpomněla.
Včera hlásili v televizi, že se k Zemi blíží nějaké kosmické těleso a podle vědců má takovou trajektorii, že přejde na oběžnou dráhu planety. Potom už bylo všechno strašně zmatené.
Někteří se radovali, že jsme se konečně dočkali, nejsme ve vesmíru sami a určitě nás přátelští mimozemšťané naučí vyléčit všechny nemoci a ukáží nám jak cestovat vesmírem. Jiní zase mluvili o soudném dni. Jak živí budou závidět mrtvým. No pravdu měli ti druzí. Určitě se neobjevily zářící a krásné bytosti, které nás uvedou do vyššího stavu bytí. Ne spíš to vypadalo, že se prostě jen zatáhlo a bude pršet.
Jenže ten mrak nevypadal jako dešťový.
Spíš mi připomínal barvou červánky. Nebo krev? Když se z toho mraku spustily první kapky, zjistili jsme, že naše technika, naše civilizace, zkrátka vše na co jsme byli tak pyšní není prostě nic. Ten déšť to byli oni. A nepřišli nás poučit jak být lepšími.
Oni nás přišli sníst. Pro ně jsme byli jenom malá zastávka, takový MC drive na cestě vesmírem. Prostě se občerství a poletí dál. Myslím, že ani netušili, že když z někoho vysávají život a zbývá z něj beztvará hrouda, že třeba taky trpěl. Ne jídlo přece netrpí. Je to jenom soubor chemických sloučenin, aminokyselin, bílkovin, tvořících chutné sousta.
Ale co bude dál? Je vůbec nějaká možnost, že tohle někdo přežije? Zbyde vůbec někdo, kdo bude moct říct, jsem tu, jsem člověk, žiju a budu žít?
V tu chvíli jsem si uvědomila, že se celá třesu. Něco se dělo. Třásla se i celá jeskyně, ve které jsem nalezla úkryt. Něco mě chytilo za ruku a začalo to mnou cloumat. Už jsou tady. Zkusila jsem se vytrhnout. Drželo mě to příliš pevně. Nevzdám se. „ Já chci žít“ zakřičela jsem.

Co blbneš? Otevři oči a žij. Za dvacet minut máš být ve škole. Jsem zvědavá, jak to stihneš, usmívala se maminka. To máš z toho, že před spaním pořád čteš ty svoje fantas magorie. Potom máš divoký sny.