„Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude.“ (Seneca - římský filozof a básník)
přidáno 24.10.2022
hodnoceno 2
čteno 338(7)
posláno 0
Bylo léto,
Teplé, odpolední, pozdní babí léto.

Seděl v takřka prázdné zahradní restauraci, ve velkém zámeckém parku.
Pil pivo, a četl si knížku.
Tyhle chvíle i toto místo miloval, v soukromí a přírodou kolem.
Užíval si posledních dnů, kdy je tu ještě otevřeno, než se ochladí, zima převezme nadvládu a personál odklidí židle i stolky.
Teď však vdechoval intenzivní vůni tlejících listů a vlhké půdy. Občas zasněně pohlédl do korun stromů a na pestrou podzimní paletu barev, žlutozelené, žluté, bordó i červené zbarvení listů. Tato směsice v kombinaci s vůní podzimu, v něm vždy vyvolávala pocit tajemné nostalgie, pohody a romantické inspirace.

Dočetl kapitolu, nechal na stole bankovku a s knížkou v podpaží pomalu vykročil, parkem.
Nespěchal, vydal se postranní alejí, lemovanou prázdnými lavičkami. Záměrně oklikou, aby ještě vychutnal možná poslední teplý podzimní den letošního léta. Začalo drobně mrholit, všude bylo prázdno a jediný zvuk, který v podvečerním tichu ve snášející se mlze vnímal, byly jeho vlastní kroky na písčité cestě. Správná chvíle pro inspiraci.
Má rozepsanou povídku. Chce psát o svém dětství, o chybách a trapasech, o promarněných příležitostech. O svém dospívání a povrchním pohledu na svět. Jako ve starém filmu se mu teď odehrává jeho osud. O tom, jak byl nevnímavý a bezohledný k ostatním. A nad ním zlý opilý klaun na laně žongluje kotouči s jeho osudem. Přál by si, aby už byl konec toho filmu. Přál by si, aby se tehdy stal zázrak a někdo mu ukázal správnou cestu.
Ale zároveň si uvědomoval, že právě ty trapasy a chyby mu dávají inspiraci ke psaní. Kráčel a díval se dolů na svoje boty prodírající se napadaným listím. Asi to tak muselo být, povzdechl si.

Pak za ohbím aleje, u jedné z laviček, zahlédl tu vzpřímenou postavu nad nehybně sedícím člověkem. Pomalu se k nim přiblížil. Stála tam štíhlá žena v dlouhém modrém plášti s kapucí a pozorovala, muže na mokré lavičce. Měl zavřené oči a seděl tam nehybný a zcela tichý.
Zvláštní vyjev, pomyslel si a nakonec se zastavil ve snaze pochopit, o co tu vlastně jde. Tu se žena pohnula, vztáhla ruku a položila ji sedícímu starci na hlavu. Chvíli tak setrvala, a když ruku oddálila, muž se na lavičce pomalu sesul.
Zamrazilo ho. Vše se odehrálo v naprostém tichu. Byli v tom mlžném oparu prázdného parku, sami, jen oni tři. Cosi mu říkalo, že ten muž na lavičce právě zemřel.
Ten výjev byl jako vrcholné finále dramatu z antického divadla.
Deus ex machina.
Chvíle konečného a nevratného rozuzlení.

Stále nedokázal domyslet, čeho se to vlastně stal svědkem.

Tělo starce se tiše a pomalu svezlo z lavičky na pískovou cestu mezi spadené listí. Stál tam užasle, jako němý svědek něčeho, co bylo mimo jeho chápání.
Mimo dimenzi ve které se nacházel.

Pomalu se k němu otočila a chvíli na sebe hleděli. Byla neurčitého věku velmi zachovalá a krásná asi padesátiletá žena, s drobnými vráskami kolem světlemodrých oči, ty dokonale zvýrazňovala barva jejího pláště.

Ve tváři ji kmitl jemný bolestně trpký úsměv. „Ten muž je mrtvý?“ zeptal se.
Chvíli se na něj dívala a znovu se usmála. „Ano byl to jeho čas“ řekla.
„Mohu nějak pomoci“ zeptal se jako ve snu, „jste jeho příbuzná?“.
Zase bylo ticho a ona jej zkoumavě a s pobavením pozorovala.

„Ano, teď už ano“ řekla, „pomůžete mi ho položit?“.
Společně zvedli starce a položili ho na vlhkou lavičku. Ten muž měl ve tváři klid a odevzdanost. Zdálo se mu to zvláštní, nikdy neviděl někoho tak bezprostředně po smrti. I svoje příbuzné viděl až několik hodin po té co zemřeli, nebo až na pohřbu,
„Měl bych někoho zavolat?“ řekl po chvíli. „Ano“ odpověděla. „Zavolám sanitku“, řekl. Přikývla.
Mobilem zavolal na pohotovost a popsal místo kde se nacházejí.

Oba nad ním tiše stáli.
Netušil co má říkat, ale nakonec se přeci jen osmělil „Počkáte tu semnou než přijedou?“ „Mohu, pokud to chcete“ odpověděla a ukázala
na protější lavičku.
Posadili se, „co čtete za knížku„ zeptala se.
Vytáhl ji z podpaží a podal.
„Pět zralých hrušek od Williama Saroyana“ pravil.
„Ano to jsou hezké povídky“ odpověděla.
Tiše seděli a mlčky se dívali na ležícího starého muže.

Stále nemohl najít odvahu se zeptat. Na to, co chtěl pochopit a co tušil. Na to, co vlastně už od začátku bytostně věděl.

Předběhla ho.
Otočila se k němu. „ Vím, na co se mne chceš zeptat“. Dívala se mu opět zpříma do očí a ve tváři se jí zase objevil ten jemný náznak úsměvu.

„Jste To, nebo vlastně Ta, co si myslím?“ vyhrklo z něj.

„Ano“ Teď se už doopravdy usmívala, drobounké vrásky kolem očí se jí v úsměvu stáhly a vypadala najednou jako přívětivá, nádherná víla z pohádky. Vzala do dlaní jeho ruku a on v tu chvíli ucítil mohutnou sílu, která do něj začala proudit všemi tělesnými póry. Sílu lásky, která jím celým prostoupila.
Lásku ke všemu a všem na tomto světě, jistota že ji umí předat komukoli dál.
Sílu přemoci všechny nesnáze.
Pocit, který ve svém životě nikdy nepoznal.

Zdálo se mu, že uplynula velmi dlouhá doba. Čas jako by zmizel.
Měl pocit, že tam tak sedí desítky hodin, možná desítky let.

V dálce jako ve snu zaslechl houkání sirény
Postupně a pomalu znovu začal vnímat okolí. Vše se vracelo, do původní, reálné polohy a on si uvědomil, že tohle je chvíle, kterou už nikdy ve svém životě nezažije.
Chvíle, kterou mu osud bizarně z nějakého, jemu neznámého důvodu, teď a tady poskytl.
„Už se nepotkáme?“ zeptal se.
Stále se na něj dívala s tím úsměvem v očích.
„Ale ovšem že, ano“ řekla, …… „Ještě mnohokrát, jako nyní, stejně tak jako dříve“

Po písčitě cestě parku, přijíždí sanitní vůz a z něj vystupují tři postavy. Posledním je lékař s kufříkem. Vzápětí se objeví i policejní vůz. Najednou je tu plno lidí.
Sklání se společně nad tělem na lavičce. Po chvíli je jasné, že už tu není co řešit. Nakládají tělo na nosítka, lékař se ještě u dveří sanitky otočí a pohledem se střetne se ženou v modrém. Je jasné, že se nevidí poprvé, nepatrně si pokynou na pozdrav, lékař nasedá a sanitka odjíždí.
Kromě policie se tu objeví i pár zvědavců, v očekávání nějaké senzace. Stmívá se a začíná pršet. Žena v modrém si nasazuje kapuci a odchází, ještě se k němu otočí a pokyne na pozdrav “Na shledanou příteli“.
„Na shledanou“ odpoví a pomyslí si jak je to vše absurdní.
Jak mohou být současně chvíle, jako byla tato tak rozdílné. Paralelní pocit euforie a štěstí ve spojení s umíráním a smrtí. Vždy vnímal, že smrt má být smutným koncem.
Něčím nevratným. Tlením a hnilobou.
„Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Kam to dnes vlastně nahlédl?
Co to bylo za svět, do kterého ho na chvíli pustila.

S policií sepisují protokol, podepíše se pod něj a vrací se domů.

Má pocit, už z něj vyprchala celá ta euforie porozumění a lásky, je tu zase realita a všední dnešek….
„Na shledanou“.
Snad.

Počátek sychravého podzimu, žluté listí na chodnících, svit blikajících luceren a vkrádající se chlad pod oblečení.

Se smíšenými pocity neplatícího diváka, na představení které neplánoval, přesto však obdarován poznáním které mu zůstane po celý zbytek jeho života. Vrací se zámeckým parkem domů. A aniž vše chápe a proč, mu zní v uších:
„ Oroduj za nás hříšné, jako nyní, tak i v hodinu smrti naší ….. “
Amen.
přidáno 24.10.2022 - 20:08
Lenča: Děkuji :-)
přidáno 24.10.2022 - 18:22
Nemá špatnou myšlenku, ale předchozí dílo mnohem lepší.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Smrt : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : JARO
Předchozí dílo autora : SKŘÍTEK

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming