13. Bitva... o duši?

Koncem listopadu jsem vyrazila na povinné pracovní školení do nedalekého města. Jela jsem s jednou fajn kolegyní, takže pohodová cesta. Nic nenasvědčovalo tomu, co jsem měla v příští hodině zažít.
Dorazily jsme na místo konání. Když jsme čekaly ve vstupní hale, začala jsem mít zvláštní pocit, že se má něco stát. Jako když se něco chystá... A byla jsem si jistá, že se to týká Nicka a taky Caroline. Rychle jsem si spočítala, že když je u nás jedna hodina odpoledne, tak u nich je osm hodin ráno.
Možná zrovna vstávají. Ale co já s tím? pomyslela jsem si.
Usadily jsme se v sále a školení začalo. Po pár minutách jsem se začala cítit divně. Byla jsem jaksi mimo a cosi jakoby mě vytahovalo z těla vrchem hlavy, tedy sedmou korunní čakrou. Pořád jsem byla schopná vnímat a sledovat, co se děje kolem, ale když jsem zkusila pootočit hlavou, všechno jsem viděla zpomaleně. Připadala jsem si jako v nějakém snu. Pak jsem navíc ´uslyšela´ hlasy, nebo možná spíš myšlenky, jakoby se o mě někdo hádal... Říkaly: „Ne, nechte ji být, je pro nás příliš důležitá!“ Měla jsem pocit, že to jsou moji duchovní ochránci a před někým nebo něčím mě brání. Úplně jako kdyby se o mě přetahovali. Když jsem na to zpětně vzpomínala, přišlo mi docela zvláštní, že jsem byla v klidu, necítila žádný strach. Nejspíš to všechno trvalo jen pár minut, ale v tu chvíli se pro mě čas jakoby zastavil.
Zbytek školení proběhl bez dalších překvapení, jen ten zvláštní pocit ve mně přetrvával. Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Až na ten vtíravý pocit, že v tom měla prsty Caroline. Což mi ale taky nedávalo vůbec žádný smysl.

Když jsem se vrátila domů, hned jsem se s tímhle svým zážitkem začerstva svěřila Haničce. Nakonec jsem jí odhalila i své tušení, že to měla na svědomí Caroline a poprosila ji, jestli by se na to mohla přeptat kyvadla.
Večer mi překvapeně hlásila, že se zkusila zeptat a opravdu jí kyvadlo hned odpovědělo, že s tím měla něco společného Caroline.
'Že by měla nějaké zvláštní schopnosti nebo se s někým dala dohromady, aby o mně něco zjistila, případně se mě zbavila?' přemýšlela jsem pořád dokola. Nechtěla jsem si připustit možnost, že by něco takového udělala. I když na druhou stranu jsem chápala, že by se mohla do něčeho proti mně pustit. Vždyť jsem jí svým způsobem ´brala´ jejího partnera. Z toho jsem měla fakt hodně blbý pocit...
Jak jen to bylo možné, sešla jsem se s paní Vagnerovou, abych to s ní probrala. Nad vyloženými kartami prohlásila: „Nemyslím si, že by měla nějakou zvláštní schopnost, spíš to vypadá, že prostě vycítila, že jí Nick nějak někam uniká, k někomu jinému… A to v ní probudilo nenávist, vzdor, rozhodnutí, že ho nedá, bude o něj bojovat s kýmkoliv… A to všechno vyslala k tobě. Tak silné emoce dokáží opravdu hodně. Naštěstí tě tví duchovní ochránci bránili zuby, nehty. Musel to pro tebe být silný, ale především velmi přínosný zážitek. Pocítila jsi, jak moc cenná, chráněná a milovaná jsi…“
Tak to byla čistá pravda.