11. Kdo zná mé tajemství

O tom, co jsem prožívala s Nickem, věděla určitou dobu pouze paní Vagnerová a Vlaďka. Pořád mi to připadalo jako pořádná šílenost, takže jsem očekávala od okolí, že by to vidělo taky tak. Popravdě řečeno, nebýt určitých tak jasných, očividných důkazů pro mou mysl, nejspíš bych neměla odvahu brát to jako skutečnost.
Z mé vlastní rodiny jsem mohla v tomhle směru důvěřovat pouze jedinému člověku – mé patnáctileté neteři Haničce. Ačkoli byla lidským věkem ještě dost mladá, cítila jsem, že jsme si v čemsi hodně podobné. Byla hodně otevřená duchovním věcem, uměla naslouchat, vžít se do druhého, řešit všelijaké filozofické otázky a prostě se nám spolu úžasně povídalo. Souzněly jsme a dokázaly nekonečně dlouho diskutovat... o všem možném i nemožném. A vůbec jsem ji v těch chvílích nebrala jako svou mladou neteř, dítě, ale jako sobě rovnou moudrou a empatickou ženu. A tak přišel okamžik, kdy jsem nabyla dojmu, že nadešel čas, svěřit se jí s tímto svým tajemstvím.
Vzala to klidně, jak jsem očekávala. Přiznám se, že jsem jí zpočátku nechtěla říct, o koho přesně jde, kohože to vlastně cítím. Ač to zní hloupě, bylo to pro mě o to složitější, že Nick byl známá osobnost. Jistě, obyčejný člověk jako každý jiný, ale... Občas jsem si připadala jako nějaká jeho praštěná, posedlá fanynka, což se mi z duše příčilo. A tak jsem s tímto odhalením ještě nějakou dobu otálela.
Ne však příliš dlouho. Jsem totiž docela dost sdílný člověk, tedy v případě, že narazím na někoho ze stejného ´těsta´. A to Hanička rozhodně byla.
Opět ji to nepřišlo nijak zvláštní.
„Prostě jen člověk, který dělá v hudebním šoubyznysu a je tedy víc známý. S tím si nedělej hlavu. Aspoň se o něm díky tomu můžeš líp něco dozvědět. Ber to z té lepší, výhodnější stránky.“
Jó, Hanička byla a je super. Občas jsem měla obavy, že do ní až moc projektuji sama sebe. Viděla jsem v ní tak často svoje mladší, svobodnější Já...
Jednou jsme se tak bavily o tom, co všechno jsem o mně a Nickovi zjistila díky paní Vagnerové z karet, pomocí kyvadla a tak různě.
„Podle mě to s kyvadlem zvládne v podstatě každý, kdo v ně uvěří. Akorát je prý problém v tom, že když se chceš ptát na něco nebo někoho, ke komu máš příliš blízký vztah, tak to můžeš ovlivnit svým vlastním přáním.“
„Tak to bych docela ráda zkusila,“ poznamenala zamyšleně Hanička.
Hned druhý den mi nadšeně hlásila, že to fakt funguje. A jestli se chci na něco zeptat.
„Na tohle se tak zvědavýho člověka, jako jsem já, neptej, pokud nechceš mít postaráno o dost práce. Já bych toho chtěla vědět...“ zamrkala jsem na ni provokativně, ale pak umírněně dodala: „Jenže vím, že na některý věci je lepší se neptat.“
„Tak to ber s nadhledem a šup sem s nějakou otázečkou,“ vyzvala mě pohodářsky.
„Fajn, tak se zeptej na Nicka. Co tě napadne za příhodnou otázku...“ nadhodila jsem trochu vyhýbavě.
Na chvíli se zamyslela, pak vzala řetízek s přívěskem a trochu ho roztočila. Ten se po pár vteřinách přestal motat a začal se kývat dopředu a dozadu.
„Tý jo, tak on si to fakt uvědomuje!“ komentovala to nadšeně a zároveň trochu překvapeně.
„Kdo a co?“ otázala jsem se rozesmátě. „Teda tuším, že Nick, ale nevím co.“
„Ptala jsem se, jestli si Nick uvědomuje, že se něco mezi vámi děje. A odkývalo mi to, že jo. Ještě se zeptám...“ Znovu roztočila přívěsek. Odpověď byla zase ANO.
„A teď ANO na jakou otázku?“ optala jsem se nedočkavě.
Rozněžněle se na mě podívala a řekla: „Ptala jsem se, jestli tě miluje...“
Trochu jsem zčervenala. „Jo, to by bylo hezký, vychází to i v tom nákresu čaker paní Vagnerové, ale... To, že cítíme vzájemně své pocity a povídáme si na duchovní úrovni, ještě neznamená, že se známe a že můžeme něco takového tvrdit.“
„Takže ty jeho taky,“ dostala mě svým odhalením.
„Hm, je těžké tomu odolat, když jsi s někým tak zvláštně vnitřně spjatá,“ pokrčila jsem jaksi omluvně rameny.
„Tak to chápu,“ kývla zúčastněně. „Musí to být sakra těžké, zůstat nohama dostatečně pevně na zemi, nepodlehnout...“
„Momentálně to fakt nezvládám ustát a podléhám...“ přiznala jsem provinile.
Hanička si jen okouzleně povzdechla. „Jako pohádka... Fakt ti ze srdce přeju, aby to mělo, jako správná pohádka, taky dobrý konec.“
Tak tomu jsem musela věřit. Abych byla vůbec schopná přes to všechno nějak fungovat.