3. V těsném propojení se starou láskou

"Tak, konečně jsem ji dopsala,“ vydechla jsem radostně. Můj první román. Příběh, který jsem začala psát už někdy v pubertě, byl dokončený a upravený k mé plné spokojenosti. Dala jsem do něj vše, co jsem chtěla. Teď, po těch patnácti letech, se dočkal svého absolutního zrození.
„Hm, ale co dál?“ přemýšlela jsem. Psaní mě natolik naplňovalo, že jsem nehodlala přestat.
Vzpomněla jsem si na další svoje nedokončené ´dítě´. „Jooo, tohle jsem psala v okouzlení jedním zpěvákem… Tak se na něho kouknu. A možná bych si ho měla najít na youtube a pustit si jeho písničky. To mi navodí onu atmosféru té doby...“
Chvíli jsem pátrala v paměti: „Jakpak se ten můj tehdejší miláček vlastně jmenoval?“ Pak mi kupodivu naskočilo celé jeho jméno i s příjmením. "Takže Nick…“
A ejhle – zjistila jsem, že tento muž, tenkrát ještě spíš kluk, žil dál na hudební scéně, ačkoli já už ho od určité doby přestala sledovat. Přišlo manželství, děti, prostě naprosto jiné životní radosti a starosti…
Náhodně jsem klikla na jeden Nickův videoklip a koukala. A koukala jsem čím dál víc… překvapeně, vyjeveně, s myšlenkou, že mi už vážně hrabe… jak ve mně postupně vzrůstal ten pocit jistoty.
„Bože, to je on!“ vydechla jsem přiškrceným hlasem. „To snad není možný...“
Intuice mi však naprosto jasně říkala: „Holka, to je ten chlápek, kterého teď začínáš cítit. Nepochybuj. Čas tě stejně přesvědčí.“

„To je prostě šílený! Byla jsem do něho platonicky zamilovaná, když mi bylo... čtrnáct? Bylo to zvláštně silné... Pak jsem potkala Honzu. A když jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že je to člověk, se kterým budu... žít. Vlastně je mu tak strašně vzhledově podobný…“ vyprávěla jsem fascinovaně paní Vagnerové na další naší společné cestě ze cvičení. „A teď, po tolika letech, se stane tohle! To je na mě trochu moc hustý!“
„Koukneme se na to pomocí karet,“ navrhla mi. „Uvidíme, co se nám podaří zjistit.“
„To bych vám byla strašně vděčná,“ kývla jsem pořád trochu rozhozeně.
„Co třeba tenhle pátek?“
„Super! Moc děkuju!“

A tak jsme se sešly a zeptaly se tarotových karet, co a jak.
Nejdřív mi potvrdily, že je to opravdu Nick. Když jsem se zeptala, jak to dopadne, tak mi vyšla karta Svět. To znamená dokončení, uzavření nějaké události a že všechno dobře dopadne. Pak mi ale navíc paní Vagnerová ´vyvěštila´, že to bude probíhat trochu jinak, než očekávám. To jsem v tu chvíli ještě nebyla schopná pobrat…
„A jak to dopadne pro něho?“ napadlo mě.
„Soud. To znamená, že se bude muset v něčem rozhodnout, něco důležitého udělat... A že i když mu to bude připadat strašně těžké, nakonec v tom objeví skrytou krásu, kouzlo, smysl... Počkej, ještě vás namaluju!“ navrhla nadšeně, vytáhla pastelky a začala malovat barevné oblouky. Podle nich mi pak objasnila, jak jsem na tom vnitřně po různých stránkách. „Hmmm, máš obrovskou intuici a taky boží ochranu... Nádhera. Napojení na universum taky dost velké... Hmotná stránka pro tebe není důležitá... Ostatní oblasti máš v normě. Pohoda. Některá hlediska se stále mění, ale ta intuice, boží ochrana a napojení na universum bývají docela stabilní.“
„A co on?“ vybídla jsem ji dychtivě.
„Ten tam má obrovskou... zlost! Něco ho děsně štve. Není to momentální stav, prostě ho něco užírá, jsou v něm nashromážděné nějaké negativní emoce...“
„Páni, tak to se mám asi na co těšit, co?“ zašklebila jsem se.
„No jo, to už si musí, hoch, nějak vyřešit. Nebude to žádná sranda – má tady nějakou nemoc... Řekla bych, že se to týká srdce...“
„No nazdar,“ obrátila jsem oči vsloup.
„Víš co, ještě uděláme energetickou spirálu v čakrách. A jak na sebe působíte,“ kývla zapáleně. „Hned se na to podíváme.“
'Páni, to jsou mi ale schopnosti...' pomyslela jsem si okouzleně. Z našich dřívějších rozhovorů jsem věděla, že se paní Vagnerová takhle ´otevřela´ po smrti svého syna. Něco takového člověka pořádně poznamená. Ale může se rozhodnout, jestli se nechá srazit nebo se jakoby transformuje, otevře duchovnímu světu, kde je ta pravá náplast, lék na všechno. Když tohle dokáže, může tolik získat...
„Podívej se, propojujete se skoro na všech čakrách kromě první a třetí. První je o stabilitě, o základu fyzického světa. Třetí je o vůli, síle. Na těchto rovinách na sebe nepůsobíte. Zato na těch ostatních ano. Na druhé - vztahové, čtvrté - srdeční, páté - komunikační, šesté - třetího oka - intuice, i na sedmé – nejvyšší, která napojuje na duchovní svět.“
„A co to přesně znamená, že se na těchhle místech energeticky propojujeme?“ optala jsem se zvědavě.
„Prostě se v těchto oblastech pokoušíte o kontakt. Můžete se vzájemně ovlivňovat, až ovládat, ale stejně tak i posílat energii dané čakry, podporovat se navzájem,“ vysvětlila mi.
„Mám z toho pocit, že se teď hlavně ´oťukáváme´,“ napadlo mě najednou.
„To bude ono.“
„Právě takhle nejspíš funguje intuice, že jo?“ zamyslela jsem se znovu. „Prostě mě najednou ´něco napadne´. Odpověď, která nepochází z mysli, rozumu...“
„Jojo, jen to umět správně rozpoznat. Nejsme pokaždé tak jasně napojeni,“ dodala paní Vagnerová.
„No, holt budu muset být trpělivá a nechat tomu volný průběh. Aspoň ta karta Svět mě uklidnila, že to dobře dopadne. I když i to je relativní...“