107. Ve spirálách našich osudů

Byli jsme tak šťastní. Ani se nám příliš nechtělo zpátky do Irska. Tam jsme se ještě pořád nemohli chovat tak přirozeně, jak jsme to cítili. Budoucnost však znamenala nádhernou, láskyplnou výzvu. A tak jsme jí směle vykročili vstříc. Společně.

Brian, Sasha a Colin se shodli na tom, že bez Keitha už nejsou Destiny Boys. Kluci dál pokračovali ve svém hudebním tvoření různým způsobem. Sasha a Míša konečně dotáhli k dokonalosti své společné album a vydali je nejen v Irsku, ale i v České republice. V obou zemích mělo úspěch. Byla jsem na ně opravdu hrdá.
V soukromí jsem se dala do sepisování tohoto zvláštního příběhu. Sasha mi pomáhal vzpomenout si na všechny důležité momenty a přidal spoustu svých vlastních zajímavých postřehů. Měli jsme pocit, že máme lidem co říct a můžeme jim svými zkušenostmi odhalit nové rozměry nejen tohoto světa. A také jiný pohled na život jako takový...

Pár měsíců po Keithově smrti jsme se se Sashou pomalu začínali scházet veřejně. K prvnímu výročí Keithova úmrtí jsme vydali knihu Ve spirále osudu, ve které byl upřímně vyjádřený náš příběh. Kniha oslovila velkou spoustu lidí. Svěřovali se nám se svými vlastními úchvatnými zážitky a zkušenostmi. Bylo to pro nás všechny tak osvobozující. Vždyť každý něco takového prožil. Jen mít tu odvahu mluvit o tom. A my jsme jim tu odvahu svým vyprávěním dodali. Inspirovali jsme je k tomu, aby promluvili o svých tajemstvích.

Přestavba domu byla ve finále. ´Dům alternativního léčení´ zahájil svůj provoz. O zájem jsme neměli nouzi a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sešli jsme se tam jako parta úžasně souznících lidí. Doplňovali jsme se, spolupracovali a každé své poslání dotáhli do co nejdokonalejšího konce. Všichni jsme měli úžasný pocit naplnění. Naši ´pacienti´ od nás odcházeli jako silnější, moudřejší, láskyplnější bytosti.
Ve vstupní hale visela naše společná fotka ze setkání na koncertě v České republice. Keithův odkaz tu byl jasně znatelný, byl tu stále s námi. Vedle fotky jsem časem zarámovala báseň, kterou mi Kenneth předal společně s Keithovými věcmi. Keith ji napsal během pobytu v Americe jako vzpomínku na svůj složitý minulý život.

Naděje na zcestí
Pro faleš, přetvářku,
pýchu a nadutost
upadáš do nářků,
zažíváš zoufalost.
Ztrácíš tak sám sebe,
ztrácíš svou vlastní tvář,
již nejsi člověkem,
teď jsi jen smutný lhář.
Ve službách temnoty
své lidství vzdáváš,
tvé světlo nesvítí,
stínem se stáváš.
Nežiješ, necítíš,
nevnímáš Boha,
tvá cesta životní
je pustá, strohá.
Svou duši zaprodals
pro zlatou vizi,
nyní vše nádherné
ze srdce mizí.
Takhle už nechceš žít,
však smrti se obáváš,
na tenké hranici
bezradně postáváš.
A když pak konečně
překročíš onen práh,
náhle tě opouští
všechen ten krutý strach.
Jaká to velká lež,
smrt není peklo,
to jen tvé vědomí
na Zemi Ráje se zřeklo.
Teď víš, že napravíš
všechny své chyby,
když nový začátek
Vesmír ti slíbí.
S vírou a nadějí
vítáš další šance,
žít život člověka,
ne jen ztroskotance.

Ano, to my sami si píšeme své vlastní osudy, a pak je prožíváme. Proč? Abychom nabyli zkušeností. A poznali... sami sebe, Boha, Jsoucno, nekonečno... A jsme to zase jen my, kdo si dává novou šanci, novou naději na cestě ve spirále svých osudů...