95. Stojíš mi zato

Letadlo odletělo i s Keithem a my jsme se vydali na cestu domů. Rika s Brianem se spěchali balit na čtrnáctidenní pobyt u Ričiných rodičů a Zorka s Colinem měli taky nějaké svoje plány na dovolenou. Rozloučili jsme se a já nasedla do auta se Sashou a Míšou.
Zastavili jsme před domem.
“Niky, co kdybychom u tebe dneska přespali? Nemám dobrý pocit z toho, že bychom tě měli nechat samotnou. Aspoň tu první noc... Stejně je zítra neděle, žádný plán nemáme... Viď, Sasho?” spustila Míša vodopád slov.
“Díky, Míšo, budu moc ráda,” usmála jsem se na ni vděčně.
“Páni, čekala jsem, že tě budu muset aspoň trochu přemlouvat...” divila se upřímně.
“Tentokrát tě zklamu, sestřičko. Nemám sílu se bránit a vlastně ani nechci,” přiznala jsem zmoženě. “Akorát asi nebudu zrovna moc dobrá společnice.”
“To zmáknem za tebe,” ozval se konečně taky Sasha.
Nejdříve jsme nachystali každému pokoj, a potom se usadili venku na zahradě.
“Ten bazén byl vážně luxusní nápad!” pochválila Míša náš nový bazén.
“Nemám nám zajet pro plavky?” nabídl se Sasha pohotově.
“Kdybys byl tak strašně laskav...” zamrkala na něho sladce Míša.
Sasha se rozesmál. “Teda s tebou si ještě Liam užije... Hned jsem zpátky, děvčata!”
“Tak Liam se jmenuje...” zaculila jsem se na Míšu, když Sasha odešel. “A není ti to takhle trochu blbý, že Sasha už ho zná a tvoje sestra nejbližší ví pořád prdlajs?”
“Chichi, on ho ale znal dřív než já!” zasmála se rozpustile. “Vždyť právě on mě s ním seznámil!”
“To jakože je Sasha takovej dobrej dohazovač, že dokázal během pár dní něco, co se nám ostatním nepovedlo za mnohem delší dobu?” kroutila jsem dotčeně hlavou.
“Jednak v tom nebyl žádný Sashův úmysl a taky už teď z vlastní zkušenosti vím, že to ´něco´ se nedá ani náhodou vynutit. Prostě se to stane. Jednoduše a přitom tak úžasně...” zapoetila si zasněně.
“Jsem za tebe moc šťastná, Míšo,” pousmála jsem se dojatě. “Kéž je to ten tvůj pravý, na kterého se vyplatilo počkat.”
“To neřeším, holka,” odpověděla pohodářsky. “Teď jsem šťastná, tak si to nehodlám kazit nějakým ´co bude dál´.”
“Moudrá slova moudré ženy...” přikyvovala jsem souhlasně a spokojeně.
“A co ty? Je ti líp? Nevadí, že jsem ti sem naverbovala i Sashu?” obrátila najednou list.
“Pfff, no, vlastně jsem ráda. Můžeme tak nějak pracovat na našem vyrovnanějším vztahu,” připustila jsem tu rozumovou variantu, která mi právě přišla na mysl.
“No, tak hlavně abyste to úspěšně ustáli, brouku,” nadhodila provokatérsky.
Sasha právě přicházel.
“Tak, holky, do plavek a jdeme se koupat!” zahlaholil už zdálky.
“Hele, nerozkazuj! Už nejsi můj taťka!” zakřenila se na něho Míša a my se Sashou propukli v upřímný záchvat smíchu.
“Tak tohle mi bude chybět, až si tě Liam přetáhne k sobě nadobro,” prohlásil Sasha.
“A kdo to teda přesně je? Prý už ho znáš dýl... Z tebe to snad nebudu muset páčit jako tady z naší...”
Ano, chtěla jsem pokračovat ve vtipném Míšině duchu a říct ´z naší dcery´. Naštěstí jsem se včas zarazila. “Jdeme se převlíct, a pak to dořešíme.”
Sasha na mě koukal trochu rozpačitě. “Jasně.”
Spěsně jsme zalezli do svých pokojů.
Za pár minut jsme se znovu sešli na zahradě u bazénu. Míša se hned dychtivě vrhla do vody.
“Tak kdopak to je?” zeptala jsem se nedočkavě Sashe.
Provokatérsky se na mě usmál. “Jeden můj kámoš. Určitě jsi ho už taky někdy ve studiu zahlídla.”
Zavzpomínala jsem na lidi, které jsem tam potkávala a s určitostí se zastavila u jednoho sympatického muže.
“Ten s černýma, dlouhýma vlasama? Černý oči a magický pohled?” tipla jsem bez váhání.
“Že on tě taky zaujal?” podezíral mě Sasha.
“No, tím svým zvláštním vzhledem nejspíš málokoho neuzaujme,” zašklebila jsem se. “Jak moc dobře ho znáš?”
“Docela dost. A doufám, že ho Míši nehodláš prověřovat nebo dokonce rozmlouvat,” upozornil mě s rentgenovým pohledem.
“No dovol! Co si to o mně myslíš?” bránila jsem se naoko dotčeně. “Já Míši do ničeho kecat nehodlám! I když se říká: ´Důvěřuj, ale prověřuj....´”
“Je to fajn kluk, to ti můžu odpřísáhnout,” pokračoval vážně. “A můžu ti upřímně říct, že kdybych o něm jen trochu pochyboval, klidně bych to Míši řekl. Na to ji mám příliš rád...”
“To ti moc ráda věřím,” usmála jsem se na něho s jakousi zvláštní něhou.
Vypadal zamyšleně. Po chvíli se ozval: “Stejně je to úchvatný, kolik druhů lásky existuje, když se nad tím tak zamyslím... Kolikrát jsem se sám sebe ptal, jestli bych s Míšou mohl být víc než jen kámoš...” Pak se na mě nečekaně přímě podíval. “Uvědomuju si, jak moc ji mám rád, ale úplně jinak než tebe. Vím, že to zní blbě, vždyť je ve stejným věku jako my dva, ale já ji pořád tak jaksi vnímám tou rodičovskou láskou... Fakt zvláštní pocit. Prostě ji toužím tak nějak chránit a pomáhat jí... Ani nevím v čem a s čím. Bláznivý, co?”
“Snad... Ale jen tomu, kdo neví, čím jste spolu prošli. Kdo zná souvislosti, chápe, rozumí...” okomentovala jsem jeho zpověď.
“Míša má ohromně dobrodružnou povahu. A taky má v sobě strašně moc síly a odvahy. A jakousi nevyřčenou víru, že je stále v bezpečí. To na ní obdivuju,” pokračoval. “Nejspíš právě proto se zamilovala do Liama. Ti dva se spolu nikdy nudit nebudou.”
“Je taky takový...?” optala jsem se zvědavě.
Sasha pozoroval Míšu, jak se potápí a dělá ve vodě salta. “Jo, je to dobrodruh. Často a rád cestuje. A mám pocit, že přímo vyhledává výzvy a nebezpečí. Ale má to v hlavě i v srdci srovnaný. Není to planý hazardérství se životem. A s Míšou teď pozná tu zodpovědnost nejen sám za sebe, ale i za toho, koho miluje a kdo s ním hodlá jít třeba i do horoucích pekel...”
Trochu vyděšeně jsem polkla. “Ty fakt umíš člověka povzbudit. A tomuhle chlápkovi mám nechat svou milovanou sestru?”
Pobaveně se na mě podíval a spiklenecky mrknul. “Vždyť víš, jak to myslím. A neříkej, že ty sama bys tam třeba se mnou taky nešla.”
“Že tě to pořád baví, takhle do mě rýpat,” zakroutila jsem trochu dotčeně hlavou. “Pro spoustu lidí bych byla ochotná jít do nebezpečí, znáš mě.”
“Jo, jenže ten někdo si to musí, miláčku, taky zasloužit! To bys měla mít stále na paměti!”
“Však jsi mě za Kilianem sám poslal!” vypadlo ze mě najednou bojovně. Pak jsem si uvědomila, co jsem právě řekla a omluvně se na něho podívala. “Promiň. Nevím, proč to ze mě takhle...”
“Jo, jenže ty se do všeho tak rychle zamotáš... Nedokážeš nic dělat polovičatě! Nebo spíš s mírou! Uvědomuješ si vůbec, že tak druhým ubíráš svobodu a prostor pro vlastní zkušenost?! Nemůžeš za druhé žít jejich život! A Keith to konečně pochopil! Bože, jak já ho obdivuju, že tohle dokázal...”
Vyjeveně jsem na něho koukal a nebyla schopná cokoli říct.
Zamračeně se na mě podíval a pokračoval ve svém vyčítání. “Proč jsi mu to vlastně neřekla hned, když ses dozvěděla, že on byl Kilian a já Alexandr? A proč jsi to neřekla ani mně?”
“Protože jsem měla pocit, že to nemám dělat, Sasho,” zmohla jsem se konečně na nějaké slovo na svou obranu. “A překvapuje mě, že právě ty to nechápeš. To, že všechno se děje tak, jak má. Chyby děláme jen z našeho lidského pohledu. Z vyšší perspektivy neexistují omyly...”
“Hmmm...” připustil neochotně. A pak podrážděně procedil skrze zuby: “Někdy je to ale tak zatraceně těžký...!”
Nejistě jsem položila svou ruku na jeho. “Tak už se na mě, prosím tě, nezlob. A na sebe už vůbec ne. Stejně ohromně obdivuju, jak to všechno zvládáš. Moc si tě za to vážím... A nejen za to.”
Nejdřív se chvíli díval na naše ruce ležící na sobě, a pak zvedl oči k těm mým. Pořád koukal tak trochu vyčítavě. “Já už se kvůli tobě do těch horoucích pekel pustil dávno, Niky. Ale stále mi to stojí zato. A je to jen moje vlastní svobodné rozhodnutí.”