87. Zase to 'věděl '

Asi po hodině jsem se vrátila na svůj pokoj. Cítila jsem se dost vyčerpaná.
Chvíli jsem odpočívala se zavřenýma očima. Ano, uvědomovala jsem si, že některé věci táhnu za Keitha víc, než je vhodné. Jak těžké je udržet si ty hranice... Obzvlášť když jde o člověka, kterého tolik milujete. Pomáhat, ale nepřehánět to. Nebrát tomu druhému zkušenost, bez ohledu na to, jestli je příjemná či bolestná...
'Stojím při tobě, ale nežiju a neřeším za tebe tvůj život...'
Někdo zaklepal. Do pokoje nakoukla Míša.
“Můžu dál?” optala se nejistě.
“Jasně,” kývla jsem s chabým úsměvem.
Pomalu přistoupila k posteli a na mé vyzvání se posadila na okraj.
S obavami v očích si mě prohlížela. “Je ti líp? Vybrečela jsi to ze sebe trochu?”
Pokývala jsem souhlasně hlavou. “Slzy jsou nejlepší lék na bolavou duši.”
“A Keith?”
“Myslím, že mu to taky pomohlo. Akorát mám obavy, že se pořád obviňuje... Přitom je to tak hloupé, zbytečné...”
“Z jeho pohledu nejspíš ne,” pokrčila rozpačitě rameny Míša.
“Co všechno se vlastně dělo, když jsem byla v bezvědomí? Vím jenom to, že do nás někdo vrazil – musel jet na červenou. Víš něco víc?” napadlo mě.
“Ano, ten muž s červeným autem vjel do křižovatky na červenou. Vrazil zboku do předku vašeho auta, ale naštěstí ne na dveře. To by bylo s Keithem mnohem hůř. Řidič toho druhého auta je taky v pořádku. Nejhůř jsi to odnesla právě ty...” svěřila se mi s tím, co ví.
“Hmmm, a vy jste se o té nehodě dozvěděli jak?” tušila jsem zase nějakou ´záhadu´.
“Už se to stává skoro klasikou, takže mě to příliš nepřekvapilo – Sasha to opět ´věděl´,” začala ironickým tónem. “Nahrávali jsme ve studiu, když najednou přestal zpívat, vytřeštil oči, praštil se sluchátkama a hnal se pryč. Omluvila jsem nás, že se mu nejspíš udělalo špatně a běžela za ním. Dostihla jsem ho až venku na ulici. Vyděšeně se rozhlížel. Na mou otázku ´Co se děje?´, roztěkaně odpověděl: ´Něco se jí stalo! Cítil jsem její leknutí, a pak najednou... Něco jako tma. Snad omdlela... Pojď, třeba potkáme sanitku...´ Tak jsme jako dva blázni vyrazili směrem k nemocnici a koukali přitom kolem. A, světe, div se, opravdu jsme po chvíli potkali houkající sanitku. Prosvištěla kolem nás a zastavila u nemocnice. Než jsme tam doběhli, už vás měli odnesené na nosítkách na příjmu. Bylas v bezvědomí – přesně, jak Sasha předpokládal. Keith taky. Bože, jak já byla vyděšená... Ale Sasha mě uklidňoval, že budeš v pořádku. Nechápu, jak to mohl vědět. On je snad na tebe napojený čím dál víc! Nechápu, proč...” koukla po mně, jako by čekala odpověď. Já však jen pokrčila rameny.
Pokračovala: “Já byla jako v tranzu, ale Sasha hned duchapřítomně oslovil doktory a v první řadě je upozornil, že jsi těhotná. Byli rádi, že to ví, hlavně kvůli rentgenu... No, a pak jsme jen čekali...”
“Vysvětlil ti Sasha nějak, proč si je tak jistý, že jsem nebo budu v pořádku?” zeptala jsem se rozladěně.
“Nedokázal mi to vysvětlit. Trval jen na tom, že to prostě ví, že si je jistý. A byl už tak klidný, vyrovnaný, že jsem mu to musela... a chtěla věřit!”
“Mrzí mě, co všechno se dneska stalo...” řekla jsem s trochu nepřítomným pohledem. “I to, že jsi to se mnou musela tak prožívat, Míšo. Ale je to obrovská zkušenost. Pro nás všechny. Ta bolest časem zmizí, ale to, co nám to mělo dát, v nás zůstane.”
“Ty už víš, co to pro tebe mělo za smysl?” koukla na mě nedůvěřivě.
“Ano,” hlesla jsem přesvědčeně. “Zažila jsem na vlastní kůži, že nikoho nemůžeme doopravdy ztratit. Duše toho děťátka se dotkla mého srdce a kdykoli na ni pomyslím, cítím její jemnou přítomnost. A tak se mnou zůstane napořád...”