Zrnka písku

Dívám se na azurově modré moře, na jeho vlny,které ho dělají nebezpečnější, ale o to krásnější.Tvář mi ovívá lehký ranní vánek a tělo zahřívají sluneční paprsky.Na lýtkách a chodidlech cítím zrnka písku mísící se se slanou vodou.Naberu si ho do rukou, chvíli si s ním jen tak pohrávám a nakonec ho nechávám spadnout zase na zem.Náhle si uvědomím, že s tou hromádkou písku máme hodně společného.Bodne mě u srdce.Z očí mi stékají slzy, nejsou to však slzy zklamání, zoufalství nebo smutku.Jsou to slzy odevzdání,odevzdání se osudu.Vím, na tom už nic nezměním.Zavřu oči a naposled si ještě vše vybavuji.Jeho ruce, které mě hladily po těle při milování, jeho dotyky a polibky, jeho smaragdově zelené oči a propalující pohled, takový, že když se mu jednou podíváte do očí, najednou jakoby neexistovalo žádné jiné místo, které by stálo za pohled.Vzpomínám na jeho opálené tělo,lesknoucí se v září slunce.To byl on, jenže jeho pocity byly zřejmě jiné,jeho láska byla falešná. Pro něj to byla jen hra, zábavná, ale nijak významná hra.Zavalí mě pocit vzteku.V dáli slyším houkačky.Rozejdu se tedy k nedalekému útesu.Přemýšlím o tom, co se vlastně událo, pamatuji si jak mi řekl , že prostě odchází,už ho nebavím.Zírala jsem na něj jako opařená a přemýšlela ,jak mi to mohl jen udělat, v hlavě se mi honí myšlenky jako:“ten hajzl!“.V záchvatu vzteku a rozhořčení sahám po váze. Je ke mně otočený zády, zrovna si skládá věci do kufru. Stisknu pevně vázu a vší silou jí mrštím na jeho hlavu.Ozve se výkřik.Hlasitý, ale krátký. Svalí se k zemi, hledím na krev stékající z jeho hlavy po podlaze.Chvíli ho sleduji, jestli se to opravdu stalo. Přistoupím k němu, pohlédnu mu do očí, jsou vyhaslé, absolutně bez života.Vyběhnu tedy ven k moři. Náhle přestanu vzpomínat,došla jsem k útesu.Teď už není cesty zpět. Stoupnu si až na okraj, zahledím se do oblohy. Je jasná,modrá, bez mraků. Rozpřáhnu ruce jako pták, chce se mi letět někam hodně daleko, co nejdál.Slyším policisty, jen se usměju. Já jim totiž uletím.Odrazím se a letím......