Můry

I přes venkovní temnotu je na nemocniční chodbě příliš světla.Malé i velké můry se tu scházejí a poletují okolo bílého světla zářivek upevněných na stropě. Jsou jich tu spousty všude po stěnách, na dveřích, na podlaze. Asi se jim tu líbí. Přilétají dobrovolně na rozdíl od mnohých co tu dobrovolně nejsou.
Otevřeným oknem přilétají další a další. Někdy mě napadá, že by se krásně daly zkoumat jednotlivé druhy.Mnoho z nich zde najde smrt a to vlastně nejsou jediní.smrt je v těchto místech něčím docela obvyklým a natolik všedním, že nemá cenu se nad tím pozastavovat.
Stále přemýšlím, o tom, že na tomto místě by lidé dlouho žít nemohli, neboť je toto místo příliš zatížené tím množstvím životů, které tu skončily. Snažím se být nablízku těm co to potřebují, ale oni jakoby nevnímali, že jim někdo chce nějak pomoci. Umírají. Stejně jako ty hloupoučké můry co si posedají na podlahu a pak v nestřeženém okamžiku zemřou rozšlápnutím.
Chvíly sleduji tlukot srdce svých klientů, abych se utvrdila v tom, že vlastně mám štěstí a že je tato noc poměrně klidnou.
Jsou 2:45 a kolem svítí monitory všech přístrojů monitorujících základní životní funkce. Mje tělo by chtělo spát, ale zatím to mozek dorovnává.
Z poloviny svou práci miluji a z druhé ji nenávidím. Zabíjí mě pohled na člověka na umělé plicní ventilaci, který by byl dávno mrtvý kdyby se pár přístrojů zapojených do zásuvky nesnažilo udržet ty nejnutnější funkce lidského těla jako je tlukot srdce, dýchání, močení.
Jsou mrtvý jen jim to někdo zapomněl říct. někdo je tu zapomněl na jakési tenké hranici mezi životem a smrtí, a pokud se někdy vrátí už nikdy to nebude takové jako předtím.