Gana/17

„Slibujete, že budete chránit město Orben a bdít ve dne v noci nad jeho bezpečím? Plnit zadané úkoly, ctít zákony a položíte i vlastní život při obraně práva a spravedlnosti?“ duní z tribuny chraplavý hlas.
„Tak přísaháme!“ vydere se odhodlané zvolání z dvacítky hrdel nastoupených mužů a žen. Jsem mezi nimi. Stojím v první řadě a na čerstvě raženém odznaku mi pableskují sluneční paprsky. Přísahu jako jedna z mála myslím upřímně. Zatímco se ostatní pošklebují oranžovým uniformám s hnědými kravatkami a čepicemi v barvě nažloutlého výkalu, já to beru smrtelně vážně. Mám radost, že jsem dotáhla kurz do zdárného finále a konečně můžu začít dělat tuhle práci.

„Kam jsi dostala umístěnku?“ objeví se za mnou Hort, když se o hodinu později snažím nasoukat všechny věci do velké cestovní tašky. Je toho hodně. Kalhoty, košile, bundy, mikiny, boty, taktická vesta a zbraň v malém příručním kufříku. Mám co dělat, aby všechno pobrala.
„Na jih. Dvacátý okrsek. Kam ty?“ zadívám se mu zvědavě do očí. Bylo by super, kdyby šel se mnou.
„Já na sever. Obvod dva,“ zchladí moje naděje.
Mlčky přikývnu a zabodnu pohled do našponovaného zavazadla. Nechci, aby si povšiml, že mě to mrzí. Obvod dva se nachází na opačné straně města. Dneškem se naše cesty rozchází.
„Přeju ti tedy hodně štěstí v další práci,“ podám mu pravici. Má suchou teplou dlaň a pevný stisk. Naše zraky se na krátký okamžik nejistě propojí.
„Taky ti přeju hodně zdaru. A nenech umřít to dobré, co v sobě máš. Stane se to hrozně snadno.“
Stisknu rty a odvrátím tvář. Nechci, aby viděl, jak mi je z loučení smutno. Byl mým nejcennějším přítelem, spřízněnou duší. Ode dneška budu zase sama.
„Tak kde se flákáš? Venku už na tebe čeká transport,“ objeví se za námi Krcha. Ráda bych se rozloučila s Pankem, ale ten má dnes bohužel volno. Naposledy tedy pokývnu Hortovi na pozdrav a přehodím si napěchovanou tašku přes rameno. V dlani sevřu kufřík se zbraní a vyjdu před budovu, kde na mě už čeká robustní osmimístné vozidlo s velkými koly a znakem městské stráže na kapotě. Pořádek a bezpečí vyjímá se černý nápis hned vedle loga s orlicí v kolečku. Vypadá to vznešeně. Orlice symbol letu. Hmh.
Muž za volantem ve zmuchlané oranžové uniformě vypadá vznešeně už méně. Lépe řečeno skoro vůbec. Košili má propocenou a soustavně žvýká žvýkačku. Je malý a plešatý.
„Tak vyrážíme?“ sjede mě flegmatickým pohledem.
Na nic nečekám a co nejrychleji nastoupím. Nechci ho zdržovat.
„Hlavně v klidu. Žádnej spěch. Na všechno je času dost,“ protáhne se líně. Pak však nastartuje a vozidlo se dá do pohybu. Projedeme hlídanou vstupní branou výcvikového střediska a pustíme se po obchvatu k jižní části města.
Zapne přehrávač. Hučení motoru přehluší popové hity z bedýnek nízké kvality.
„Jak to, že tě napadlo vstoupit do našich řad? Proč zrovna ozbrojený složky?“ položí otázku po nějaké době. „Neměly by holky jako ty sedět spíš někde v kanclu a lakovat si nehty?“
„Nemám žádnou praxi,“ zamumlám a stočím pohled ke konečkům prstů s ukousanými kůžičkami a roztřepenými okraji.
„Podobně jako já. Taky jsem nastoupil ke stráži po škole. No a vidíš, dneska tu makám dvacátej rok a dělám velitele směny,“ podrbe se na zátylku. „Budeš sloužit pode mnou, holka.“
„Aha,“ pravím zaraženě. Moc velitelsky nepůsobí.
„Jmenuju se Ufar Zorba, jak ty?“
„Gana. Gana Jaurisová.“
„Dobrý jméno, tvůj fotr byl v armádě nebo u policie, že tě tak pojmenovali?“
„No ani ne, řídil autobus,“ odhalím kousek své smyšlené identity.
„Můj dost chlastal,“ ušklíbne se nový šéf.
„To ten můj taky,“ pokrčím rameny.
„Začínáš se mi líbit, holka. Zapadneš,“ rozchechtá se.
Tak nějak nevím, co mu na tom přijde vtipného.
V jednu chvíli se před námi objeví kolona. Vůz zpomalí a pokračuje krokem.
Vyhlédnu z okénka. Napravo se nachází obrovský air-port, u kterého přistávají meziplanetární vznášedla. Ohromné kovové konstrukce se blyští v poledním slunci, až si musím zaclonit oči. Na bocích kabin se lesknou barevná loga znázorňující společnosti různých planet, které přepravu zajišťují. Z největšího dopravního prostředku právě vystupují různorodí pasažéři. Někteří jsou nízcí a žlutí. Na krku mají zavěšené foťáky a v rukách třímají poskakující kufírky na kolečkách. Za nimi následuje rozesmátá partička s modrošedou pokožkou a svítivě růžovými vlasy, které působí živě a kroutí se jim okolo tváře jako malá neposedná háďata. Skupinku uzavírají červení Mazurové, s robustními samohybnými zavazadly. Na sobě mají navěšené hedvábné tógy a krky ověšeny platinovými řetězy.
Na Mazuru jsou prachy a je to znát. Lidé do těch končin lítají ze všech koutů vesmíru za zábavou a nejsou líní tam nechat tisíce yerrinů. Tamní Rudé moře má prý léčivou moc a atmosféra této nepříliš velké planetky umocňuje veškeré příjemné pocity. Nebo alespoň tak to hlásají propagační materiály. Samotnou mě zajímá, co je na tom pravdy. Ráda bych se tam někdy podívala. Pokud všechno dobře půjde, nebude problém si na to našetřit.
Poslední a nejpočetnější houf pasažérů tvoří Bellani. Belhají se ven pomalu. Mnozí jsou zranění a provizorně obvázaní. Vypadají vyčerpaně, někteří naprosto zoufale. V ohromných taškách a kufrech táhnou, vše co zbylo z jejich životů.
Povšimne si jich i můj nový šéf a jeho až dosud flegmatická tvář se zatvrdí.
„Parchanti zelení. Těch zase je. Měli by táhnout, odkud přišli. Nazair není tak bohatej, aby si mohl dovolit živit tyhle přivandrovalce. Kdyby nám místo péče o tyhle náplavy, radši zvedli platy,“ zkroutí mu rty zlobný úšklebek.
Pokývnu na znamení souhlasu. Zatímco obyvatelé jiných planet míří do Orbenu za turismem a zábavou, Bellani tu už zůstávají napořád. Jako přítěž. Nežádoucí koule na noze, aby se Nazair zavděčil politikům UNIE.
„Nikdo se jich neprosil, aby mezi nás lezli. Kdo se má pořád dívat na ty jejich vypoulený oči, dlouhý hnáty a kůži v barvě brčálu? Vždyť jsou zelený jak žáby!“ pokračuje velitel v samomluvě.
Souhlasně přikývnu a chci něco dodat, jenže si povšimnu malého chlapce. Kulhá. Levou nohu má ovázanou a skrz obvaz mu prosakuje krev s nažloutlým hnisem. Je poznat, že mu gázu dlouho nikdo nevyměnil. Vypadá vyděšeně a utrápeně. Drží se křečovitě za ruku svého otce, ve snaze neutonout v anonymním davu. Ten má v podivné kapse na břiše ještě daleko mladší dítě, které zřejmě spí. Na zádech táhne velký a určitě nesmírně těžký vak. Všichni tři vypadají zbídačeně.
Bodne mě v hrudi. Stejně jako já se pokoušejí prostě přežít. Není v tom žádný zlý úmysl.
„Není vám jich někdy líto?“ otážu se přiškrceně. Chlapec si přišlápne tkaničku, zakopne a upadne. Tmavé oči zmizí.
„Lítost cítíme k lidem. Ne k žabám,“ vyplivne Zorba žvýkačku z okna a dupne na plyn.
Air-port se mi ztratí ze zorného pole.

O několik chvil později už parkujeme před budovou mého nového pracoviště. Jde o třípatrový dům s novou, oranžově vyvedenou fasádou a logem orlice v kolečku uprostřed prosklených dveří.
„Tak jsme tady.“
Mlčky přikývnu a nejistě se na něj zadívám. Z cizích lidí mívám hrůzu. Ten moment, než je poznám, bývá vždycky strašně rozpačitý. Člověk neví, co budou zač a jak mě přijmou. V kurzu jsem si moc přátel nezískala. Ani v úklidovce ne. No, vlastně ani doma… Umím se sblížit jen s pár jedinci. Ve velkém kolektivu se cítím bezradná.
„Neboj se, bude to dobrý. Zvykneš si,“ mrkne na mě povzbudivě, jako kdyby mi četl myšlenky.
Vrhnu na něho nedůvěřivý pohled.
„Jsi pěkná holka. A pěkný holky má každej rád,“ ušklíbne se mnohoznačně a vystoupí ven.
Nechám tuhle větu raději bez reakce. Vylezu taky a začnu lovit tašku z kufru.
„Pojď, představím tě ostatním. A tohle mi půjč, přece nepotáhneš takovou tíhu sama,“ uchopí tašku za ucho a vytáhne ji ven. Zamkne auto, přiloží čip k čidlu u dveří a vstoupí do budovy.
S bušícím srdcem ho následuji.