Gana/13

Na fyzické přípravě trénujeme grapu. Sestavu poskládanou z různých bojových umění s funkčními údery a chvaty. Jedná se o poměrně účinný způsob obrany, který však vyžaduje fyzickou kondici a soustředění. Mě to baví. Začala jsem na sobě makat od první hodiny a některé věci si zkouším i po večerech.
Trénink vede Olwe Panko, pětapadesátiletý mistr v lehké váze. Šlachovitý muž s klouby slitými v jednolitou tvrdou hmotu, který se na žíněnce chová rychle a nepředvídatelně. Neexistují pro něho slova jako: nechci, nemám na to a tohle se nikdy nenaučím. Trestá za ně kliky navíc. Na pěstech. Zároveň však umí pochválit a podpořit, když vidí, že na sobě člověk dře.
Mně osobně se dost zamlouvá. Na rozdíl od Krchy si nepotřebuje nic dokazovat.
„Vyberte si někoho do dvojice a jdeme na to!“ zvolá chraplavým hlasem Panko.
Rozhlédnu se okolo sebe.
Nalevo se na pánské osazenstvo uculuje bývalá servírka Lina, napravo na ni kýve bývalý majitel večerky Varna. Na tu servírku, ne na mne.
Ode mě si většina mužů udržuje odstup. Neumím moc flirtovat a nezávazně se bavit. Až dosud jsem plánovitě všechny do sebe odpuzovala. Mám dojem, že mi to zůstalo až doteď, a tak se mi tu nedaří udělat kamarády. Navíc nevím, komu může věřit a komu ne. Bojím se otázek na minulost.
„Smím prosit?“ uslyším za sebou sarkastickou ironii. Známý hlas popožene můj tep k vyšší rychlosti. Je to snad poprvé, co na mě má pouhý tón mužského hlasu takový vliv. Do podbřišku se mi zahryzne moc příjemný pocit. Neznám to, ale děsně si to užívám.
„Jasně,“ pokývnu s úsměvem. Můj až dosud poměrně šedivý svět se zničehonic rozsvítí zářivými barvami. Je to omamující. Jestli jsem v úklidovce trpěla pocitem ustřižených křídel, teď mi začínají znovu růst.
„Dlouho jsem netrénoval, snad omluvíš mou, už jen částečnou fyzickou zdatnost,“ praví skromně Hort. Na tváři mu pohrává mírný úsměv.
„Já to cvičím poprvé. Předtím jsme se učili jen padat a uhýbat.“
„Já trochu praxe mám, vezmi si lapu a drž ji pevně,“ podá mi chránič.

„První co se naučíte je útok na střed těla. Budete muset být schopní nejen útočit, ale i bolesti čelit. Nesmí vás ochromit a vyřadit. Musíte být připravení,“ zvolá Panko a udeří figuranta. Jde o bývalého řezníka z jatek, velkého chlapa s rukama jako lopaty a silným válcovitým tělem. Po instruktorově ráně však sklapne jako kudla. Obličej mu zkroutí bolestivá grimasa a začne kuckat.
„Jde o správně načasovaný úder na to správné místo. Naučím vás, jak a kam zaútočit. Drže si lapy před podbřiškem, ať si neublížíte.
Všichni poslechneme a učiníme, jak nám řekl.
„Můžu?“ zeptá se Hort. Tváří se vážně.
Vycítím, že mě nebude šetřit a sevřu chránič, tak pevně, jak jen umím. Na chvíli se propojíme očním kontaktem. Smutný závoj, který ho po celou dobu obestíral, znenadání zmizí. V zornicích se zableskne něco veselého, rozpustilého, co z něho na malý okamžik udělá zase kluka.
Ušklíbnu se a provokativně na něho vypláznu špičku jazyka. Uvolním se. Snad poprvé, za celou dobu v hlavním městě.
Rána, která mě zasáhne, je tak silná, že se zlomím v pase a z očí mi vytrysknou čiré slzy. Na chvíli mě zcela ochromí bolest. Mám co dělat, aby se nedostala do šoku.
„Promiň,“ přiskočí ke mně rychle Hort a obejme mě kolem ramen. „Asi jsem to přehnal.“ Je poznat, že ho to mrzí.
„Grhmh…“
„Slzy na žíněnku nepatří,“ ozve se za námi přísně Panko. Mračí se jako bouřkové nebe.
Paráda.
„Omlouvám se. Nebylo to úmyslný,“ heknu, když se opět pokouším získat nad sebou vládu.
Panko mě místo odpovědi nadzvedne tričko a přejede mi rukou po břiše.
„Nemáš skoro žádné svaly. Je příliš snadné tě zlomit. To není dobře,“ zaškaredí se. „Budeš muset na sobě víc makat. Když si dáš sto shybů ráno, sto shybů před obědem a sto shybů večer. Za měsíc budeš jinde. Pokud se na to vykašleš, zůstaneš slabá celej život.“
„Rozumím,“ přikývnu a sotva rozdýchám bolest, zalezu si na kraj cvičiště a vrhnu se na shyby.
Vnímám, že mě oba muži s úsměvem pozorují. Sice nic neříkají, ale cítím z nich respekt. Křídla zase o kousek povyrostou.

„Ta to nějak moc žere,“ uchechtne se Lina ke svému sparing partnerovi. Slyšíme to ale všichni. Ti dva útoky moc nepřehání. Spíš se tak koketně poplácávají.
Panko to zaslechne a už je u ní. Na chvilku všeho nechám a zvědavě to pozoruju.
„Kdyby to bylo na mě, tak bych ženský tvého typu ke stráži vůbec nepřijímal. Jenže doba se změnila a berou sem každýho,“ vpálí jí tvrdě.
„Ráda bych někam do kanceláře, na sekretariát třeba,“ trhne rameny vzhůru a podívá se po ostatních ženách, hledá u nich pochopení.
„Kancelářský jsou přemnožený jako filcky v příměstském bordelu. Lidi chybí na ulici. Čím dál víc přistěhovalců z průmyslových zón si tu získává ilegálně doklady, nemůžou sehnat práci a kriminalita roste. Tábory Bellanů okolo air-portů se rozrůstají jako plíseň a umístit je do nějakých detenčních zařízení trvá příliš dlouho. Je jich moc. V meziplanetární sféře už se zase chřestí zbraněmi a nikdo neví, co z toho bude a nás má před tím ochránit armáda rozmazlených sekretářek!“ zvolá rozrušeně
Lina zrudne a chvíli si prohlíží pěstěné nalakované nehty.
„A tohle si ostříhej, než někomu vypíchneš oko,“ poznamená Panko.
„To nemyslíte vážně. To už je omezování osobní svobody.“
„Jsi u ozbrojených složek, tady se na nějaké osobní svobody nehraje. Pokud se ti to nelíbí, běž dělat do kanclu nějaké neziskovky.“
Lina stočí rty do podkovy a má co dělat, aby udržela slzy za víčky. Samozřejmě že by se ráda dostala do nějaké státem dotované kanceláře, zkoušela to zhruba rok. Jenže ji s nulovou praxí nikam nevzali. Vyprávěla o tom předevčírem v šatně.

„Ještě jednou se omlouvám,“ zašeptá Hort, když už zase stojíme čelem proti sobě.
„Nic se nestalo, jsem na bití zvyklá,“ pokrčím rameny. Pak se však plácnu dlaní přes pusu. Nejradši bych si nafackovala. Prozradila jsem něco, co se v Orbenu rozhodně nesděluje mezi řečí téměř neznámým lidem. Hortova reakce mě v tom jen utvrdí.
„Jak to?“ pozvedne šokovaně obočí.
Zrudnu a zmlknu. Co mu mám jako říci? Že jsem se jako malá dost často rvala o úlovky na skládce a mnohokrát se vrátila pořádně zboulovaná, než se v tom naučila chodit a vytyčila si vlastní teritorium? Nebo že mě i sourozence dost často mlátil opilý otec, když dostal jednu ze svých blbých nálad?
„Byla jsem problémová,“ dodám na vysvětlenou. A po očku pozoruji, co on na to.
Jen zavrtí nechápavě hlavou a zkoumavě na mě hledí.
„Prostě si přidělávám problémy. Neumím v konfliktech couvnout,“ snažím se to nějak vysvětlit. Čím dál víc se do toho zamotávám. To je přesně ten důvod, proč se tu radši s nikým moc nesbližuji. Člověk se snadno zapomene. Uvolní se, je sám sebou. A pak se dostane akorát tak do průšvihu.
„Tomu rozumím,“ přikývne váhavě. Jako kdyby ani on nechtěl dávat určitou část své osobnosti na odiv.
„Ale tady chci začít znovu. Líp a jinak.“
„Jako, aby tě už nemlátili, jo?“ přelétne mu tváři lehounký úsměv.
„No.“
„Tak se kryj.“

***

„Odkud vůbec pocházíš?“ položí mi otázku bývalý živnostník Varna o několik hodin později. Poprvé jsem se odvážila vyrazit z naší skupinou večer ven. Nemalou roli sehrálo, že mě pozval sám Silvan Hort. Přichomýtl se ke mně u šatny a prý jestli nezajdu s ostatními na drink.
Mohla jsem snad odmítnout? Naopak, celé odpoledne jsem se těšila, až výuka konečně skončí a my vyrazíme někam posedět.
A tak teď sedíme v jedné příjemné restauraci nedaleko výcvikového areálu a popíjíme míchané nápoje. Nálada panuje výborná a mě se podaří konečně uvolnit. Poslouchám tlachání ostatních a sladký alkohol pomalu rozpouští moji všudypřítomnou nervozitu. Do té doby, než Varna položí tuhle zákeřnou otázku.
Rozhostí se zvědavé ticho. Všichni na mě upřou pozornost, která mi není vůbec milá.
Ztmavnu rozpaky. Mlčím. Co teď? Mám mluvit o minulosti v děcáku, kterou jsem se naučila jako básničku, ale není vůbec jisté, zda ji dokážu prezentovat dostatečně věrohodně? Lhát mi totiž moc nejde. Nebo…
„Já pocházím z východního předměstí, pracovala jsem ještě nedávno v restauraci Ronda. Takovém malém podniku na okraji města. Jenže přišla tahle přistěhovalecká pakáž a majitel mě vyměnil za jednu z těch zelených oblud. Primátor totiž dává na zaměstnávání těch parchantů dotace a nemusí se za ně odvádět daň,“ vskočí mi naštěstí do řeči Lina, která už má notně upito. Celý večer hází očkem po Silvanvi a evidentně chce veškerou pozornost strhnout na sebe.
„My měli malou večerku na sídlišti. Lidi přišli, něco nakoupili. Poklábosili jsme. Byl to docela prima kšeft. Jenže pak blízko postavili nákupák a bylo vymalováno,“ vstoupí do konverzace Citaba. Je to už starší žena s tmavou pokožkou a řídkými vlasy. Tvrdí o sobě, že je zasloužilá matka, jelikož je vdaná a má dvě dospívající dcery. Fyzická příprava je pro ni hotové peklo. Panko ji však nechává žít. Chápe, že v jejím věku už těžko bude předvádět zázraky. Přísný bývá jen na nás mladší. Krcha buzeruje všechny stejně. Jednou se mu na střelnici rozbrečela.
„Taky jsem měl malý krámek a musel ho zavřít. Tyhle nákupní obludária jsou zlo,“ praví s pochopením Varna. I on má notně upito a kulaté tváře se mu lesknou jako olejové skvrny. Očička mu však září.
„Já jsem těsně po škole a lidi bez praxe nikde nechtěj,“ svěří se mladý klučina s čupřinou kudrnatých vlasů a až nepřirozeně bledou pletí. „Tedy kromě Bellanů, samozřejmě,“ dodá vzápětí nevraživě.
„Já chtěl bejt polda už od mala, ale k meziplanetárce mě nevzali, tak jsem nastoupil sem,“ přizná devatenáctiletý Gory. Bezstarostný mladík, u kterého je poznat, že rád navštěvuje posilovnu. Párkrát jsme se už spolu bavili. Oceňuje na mě, že makám. A já na něm, že mě oceňuje.
„Jo k meziplanetárce bych jednou taky rád,“ zasní se druhý z kluků. Myslím, že jmenuje Damien, nebo tak nějak.
„To já teda rozhodně ne,“ praví Lina a odmítavě pohodí bílou, odbarvenou hřívou.
„Tebe by tam byla škoda, takový krasavice patří do modelingu. To je snad jediný místo kromě policie, který nám Bellani ještě neobsadili. S těma jejich pařátama a vychrtlejma hnátama by to bylo hodně ujetý,“ mrkne na ni žoviálně Varna, kterému se evidentně líbí.
Já jsem ráda, že díky ní na mě úplně zapomněl.
Lina povzbuzena Varnovou přízní vysrkne pestrobarevný koktejl na jeden zátah a vrávoravým krokem se přišourá k jukeboxu.
„Netrsneme si?“ zakroutí vyzývavě pozadím a vhodí dovnitř několik mincí.
Zacinká to, ozve se pípnutí a prostoru ovládne melodie známého populárního hitu.
Otočí se k sedícím kolegům, upraví si výstřih a významně mrkne na Horta.
Ten však uhne pohledem. Nemá o něco podobného zájem.
Ještě, že tak!
„Jasně,“ vyhrkne nadšeně Gory a s kamarádem za zády vyrazí na skromném parketu roztáčet první pohybové kreace.
Přidá se i Varna a nesměle vyzve Linu k tanci. Vstane i Citaba, žena už kapánek při těle. Lokne si na kuráž a začne se do rytmu pohupovat v bocích, načež odpluje k ostatním.
Osamím s Hortem, který si přisedne blíže, abychom se v tom rámusu lépe slyšeli.
„Ještě jsi neodpověděla,“ zašeptá mi do ucha.