Gana

1. Údolí slumů


Nenávidím halenky. S límečkem, desíti knoflíky, decentním modrým proužkem a rozhalenkou. Spárovat rukávy, přišít ty knoflíky, zaobroubit okraje. A zase znovu a znovu. Jednu po druhé, desátou po deváté, devadesátou devátou po devadesáté osmé. Od úsvitu do soumraku, pod zářivkou, s rozpíchanými prsty oblepenými náplastí, aby se bílá nezašpinila mojí krví. Šicí stroj prozpěvuje monotónně svoji každodenní odrhovačku a mně se chce utéci někam hodně daleko. Problém je, že není kam. Nikde nestojí o holku z jižního pobřeží, co ani nedokončila místní jednotřídku.
Sakra! Do háje, teď mi to ujelo. Steh je křivý jako Durinina huba. Nesmí si toho všimnout, nebo mě seřve, že jsem zkazila látku. Musím to rychle vypárat, aby se na to nepřišlo a nestrhla mi prachy, nebo mě rovnou nevyrazila. Práce na dílně sice stojí za kulový, ale pořád je to lepší než barvírna nebo pole.
Uf povedlo se. Nikdo nic nepozná. Doufám.
„Už zase vydloubáváš nitě a snažíš se zakamuflovat svoji nesoustředěnost?“ zaslechnu zvonivý Kalpin hlas. Čtu z něho obavu. To ona mě sem kdysi doporučila.
Kalpa je moje o dva roky starší ségra a je úplně jiná než já. Sice nás mámě kdysi dávno udělal stejnej fotřík, ale pochybuju, že na světě existují dvě rozdílnější povahy. Kalpa je hodná, poslušná, trochu bázlivá holka, která neumí říkat NE. Nedokáže se poprat ani poslat nikoho do hajzlu. Chce mít všechno v pořádku a s každým ve svém okolí dobře vycházet. Nenávidí stresy a konflikty. Svoje krásný dlouhý, tmavě fialový vlasy schovává pod šátkem a oči klopí k zemi, aby nikoho nesváděla nebo neprovokovala, jelikož je vdaná a už zase těhotná. Čeká další dítě. Tříletého Japeho jí hlídá máma a roční Sorna klimbá ve vaku, co má přivázaný na zádech. Nejstarší Azula jí vloni umřela na otravu.
Kalpa tu pracuje, aby se uživila. Vyžírka Bosor, za kterého ji před šesti lety provdal náš vykutálený fotřík, je totiž neskutečný lempl a místo toho, aby makal a vydělával prachy, tak chlastá a sází na kohoutí zápasy. O živobytí se tak musí starat chudák ségra. Je mi jí líto, ale může si za to sama. Prostě včas nedokázala říct důrazné NE.
Vždycky byla taková ustrašená, poddajná ovečka. Do dneška si pamatuju, jak jsme ještě jako malý smráďata chodily na skládku hledat kovy. Mě to tam hrozně bavilo, protože na kovech šly trhnout slušný prachy, ona z toho ale byla hrozně vystresovaná. Spěchala rychle vždycky domů a prosila mě, ať se tam nevracíme, že se nám tam může něco stát. Jenže mě to místo přitahovalo jako nějaký magnet. Člověk si přišel jako lovec nebo zlatokop, když se mu z něčeho podařilo vyšťourat wolfram, kobalt nebo měď.
Těch lovců a zlatokopů tam ale bylo samozřejmě víc. Třeba banda trhanů z druhého břehu Lady. Takovej namachrovanej gang dvanáctiletejch blbečků. Jenže měli nože, železný trubky a opasky pobitý cvočkama. My jenom prázdný ruce.
Jednou nás zmlátili, že jsme se domů vrátily celý zboulovaný a plný modřin. Ségra se tenkrát zařekla, že se tam už nevrátíme. Jenže jsme byly nejstarší a musely už domů přinášet nějakou tu minci. Jinak by nás zase pro změnu zbil otec. A žebrat se nám nechtělo. Nebo alespoň mě ne. Přišlo mi to ponižující.
Přemýšlela jsem o tom celou noc. Nechtěla jsem se vzdát a vyklidit pole. Musela existovat nějaká cesta. Nějaký způsob, který by ochránil dvě holky před bandou agresivních pitomců. Potřebovaly jsme spojence. Jenže takové, kterým nebudeme muset platit za ochranu provizi.
Kalpa mě přesvědčovala, že jsme jenom dvě holky, co se neumí bránit a tudíž ten flek musíme přenechat silnějším. Jenže mě se nic přenechávat nechtělo. Byl to náš flek!
Pomohla mi tehdy náhoda. Lépe řečeno Rafan. Našla jsem ho jednou zvečera za příkopem na splašky. Okolo krku měl obmotaný ostnatý drát, vrčel na všechny okolo a vypadal zbídačeně. Jinak to byl kus pořádného zvířete, ze kterého šel strach. I já ho tehdy měla. Velké, kostnaté psisko s drátovitou srstí a ostrými vyceněnými zuby ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo. Byla jsem malé vyhublé pískle a klidně mi mohl prokousnout hrdlo.
Jenže mně ho přišlo líto. Navíc kdyby se mi ho podařilo ochočit, znamenal by cenného spojence pro naši malou válku. Čmajzla jsem tudíž doma nějaké zbytky a dávala mu je tak dlouho, dokud si na mě nezvyknul.
Nejdřív vrčel a cenil tesáky. Ale já neustoupila, byla jsem vytrvalá, dokud se neuklidnil a nenechal na sebe sáhnout. Když jsem mu ale odvazovala drát z krku, tak se leknul a škrábnul mě zuby do předloktí. Naštěstí jsem uskočila včas, takže to nebyla příliš hluboká rána. Chvíli jsme se na sebe dívali. On nejspíš očekával bití a já, že se na mě vrhne. Místo toho ale přišel a začal mi tu ránu olizovat.
Od těch dob jsou z nás přátelé. Stal se mým věrným ochráncem a to nejen na skládce, ale úplně všude. Dodnes hlídá náš domov na levém břehu Lady.
Ono je dobrý se nebát a nevzdávat věci. Člověk se pak cítí líp.
„Měla by ses snažit žít víc v přítomnosti a ne furt myšlenkami bloumat někde jinde,“ navrátí mě do reality ségřin vyčítavý hlas. Kalpa je v realitě pořád. Nic jiného ani nezná.
Já realitu nenávidím. Ráda sním o jiném životě. O životě ve velkém městě, kde místo fabrik a montoven odrážejí sluneční svit vysoké prosklené domy. Kde místo bzučící džungle s bodavým hmyzem v pečlivě zastřižených parcích usedají na květy motýli. Kde ženy mohou studovat a následně vykonávat daleko příjemnější práci než my tady.
Sním o světě, kde u airportů přistávají meziplanetární vznášedla a rozvážejí bohaté Niziry po Unii Středu. Sním o červeném písku a žlutém moři na Mazuru II., o exotických zvířatech prohánějících se po modrých planinách mihotavého Ataru nebo o levitaci v nízké gravitaci Buxu. Bože jak ráda bych se podívala na jinou planetu. Nebo alespoň do nějakého pořádného města. Jenže na letenku nedostanu povolení a na tak dlouhou cestu si tady jen stěží vydělám. Z té mizérie, co tu bereme, mi zbývá sotva na jídlo a pár blbostí. Navíc musím platit fotrovi nájem za postel v chatrči, kterou nabubřele nazývá naším domovem. Zní to děsně, ale já nemám kam jinam jít. Samotná ženská tady neuspěje. Buď se musí vdát, nebo žije u rodičů. Nic mezitím tu neexistuje. To jen ve městech jsou ženy svobodné a volné jako ptáci. Tady jsme sto let za opicemi.
„A proč jako? Nesnáším tuhle šedivou, stereotypní přítomnost!“ odseknu.
„Jsi blázen. Měla bys být ráda, že máš práci a snažit se ji dělat, jak nejlépe umíš. Ne furt něco předělávat,“ praví Kalpa a moralisticky stáhne rty do přísné čárečky. Ona stehy nikdy nepředělává. Jede mechanicky jako hračka na klíček, všechny stehy ve vzorné lajně a práce jí neskutečně ubývá. Vždycky byla manuálně zručnější.
„Nezáleží mi na týhle práci. Nenávidím ji. Nemám důvod se o cokoliv snažit,“ trhnu rameny vzhůru. „Beztak tu košili bude nosit nějaká rozmazlená kráva z města. Párkrát si ji vezme, a pak ji vyhodí do kontejneru pro charitu. Zpátky se nám vrátí jako blahosklonný dar. Obnošená, potrhaná a ušmudlaná. Nám, co tady bavlnu pěstujeme, zpracováváme a barvíme, až je z toho zničený všechno okolo a na polích nám kvůli tomu nic neroste. Nám, kteří se od rána do večera hrbíme nad šicím strojem, se vrátí už jenom opotřebovaný odpad!“ vyhrknu rozrušeně.
„Tiše, ne tak nahlas, nebo sem přilákáš Durinu,“ zasyčí Kalpa jako had. Bojí se mistrové, nechce problémy.
Chápu ji, a tak zmlknu. Nespravedlnost našeho světa trápí evidentně jenom mě. Když o tom začnu před mámou nebo ségrou, obě mě okřiknou, ať je s tím neotravuju, že to tak prostě je. Že na blbosti nemají čas. Ale mně to prostě děsně štve.
Dneska mi bylo osmnáct. A představa, že celou svoji dospělost strávím tady, na jižním pobřeží, mi vhání do očí vzteklé slzy. Nechci se vdávat. Nechci mít děti s nějakým troubou, který za mě dá tátovi příslušnou kupku yerrinů a pak si mě odvede do svý chatrče, aby na mě vykonal svatební noc. A tak dělám všechno pro to, aby o mě žádný nestál. Nechala jsem si vlasy ostříhat na ježka a obarvila je na černo. Místo šatů nosím volné kalhoty, které mi přidržuje opasek pobitý cvočky. Páskové sandály jsem vyměnila za kanady, co jsem našla vloni na smetišti.
Ty kanady kdysi patřily k uniformě meziplanetární policie. Vždycky když je obuju, tak si přijdu jako jedna z nich. Dodávají mi pocit, že někam patřím, že na mě čeká něco víc. Nějaké dobrodružství třeba. Já vím, je to bláhové. Ale co už, každý musí o něčem snít, aby neumřel. Jenom Kalpa ne. Ta už je dávno mrtvá.