Pud sebezáchovy

Vedle domku sedí
na drahých venkovních křesílkách
kluk a holka. Jemu je tak deset,
jí může být kolem šestnácti.
Ještě nemá ani prsa, ani rozum,
ale celé odpoledne tráví
na instagramu a pak skypuje
s přáteli, kteří zůstali doma.
Myslím, že spíš trpí, že tu musí
trčet u moře s rodiči, místo
aby se poflakovala na lavičkách u spalovny.
Doma se sice nikdy nic nestane
a nezmění, ale člověk tomu v tomhle věku tak nějak
víc věří.
Taky jsem to zažil.

Víc ale přemýšlím, jak mi bylo v desíti.
Tenkrát byli všichni ostatní strašně staří.
Nerozuměli, že z moře můžou vylézt
vodní lidi. Nechápali, že Pokemoni jsou
nejlepší věc na světě a místo zmrzliny
a čokolády jedli k večeři vařenou zeleninu a maso.
Přišlo mi, že ve třiceti je člověk
skoro připravenej
do rakve.
Nedělají nic zábavného, jen sedí,
popíjí víno a mluví o hloupostech jako
jsou nájmy, staré filmy a vztahy s Hongkongem.
Nerozuměl jsem jim a myslel,
že to je šíleně daleko. Bude to trvat strašně dlouho
než se proměním v jednoho z nich.

Dneska je mi 31. Právě jsem dopil 2.pivo
a celý ráno jsme s kamarádem
probírali základy firmy.
Poslouchali jsme u toho Drowning pool
a docela to řvalo.
Řvalo to tak, že nám přišel vyhubovat malý šedovlasý děda
kolem pětasedmdesáti. „Okamžitě to ztište,
nejste tady sami“ řekl, jak nejhlasitěji uměl
a zase se vrátil ke své chatce, kde od rána
sázel kvítka mezi kameny a trhal plevel.
Měl úplně bílou kůži, pohyby lámavé,
vyjadřování ztěžuje zubní náhrada. Manželku
ztratil a další už zřejmě nepotká.
Rázem mi ho bylo líto.

A jestli to uteče stejně rychle jako těch prvních
31, tak už je nejvyšší čas, začít toho
malýho kluka uctivě zdravit.