...........
přidáno 22.10.2007
hodnoceno 4
čteno 2183(22)
posláno 0
♠ Matka ♠

Stoletý popel ti ve vlasech utkvěl
Vítr pryč odvál, aniž by jej chtěl
A i když už déšť smáčel Tě celou
A nebe pokreslil barevnou duhou
Tvůj úsměv zmizel, čas ti jej vzal
Snad byla to krádež, když nic nedal
Vrásky na čele jak koryta v pustině
Řeky, jež dávno nenosí žádné povodně
Ty potůčky slz již nemohly dál téct
Dávno není vůle, zbyla jen touha utéct
Sejmout korunu a zahodit žezlo v dál
Vzdát se trůnu, zanechat prázdný sál
Vzít si svůj život, ukončit žal i bolest
Co trýzní tvou duši skrze všech věků
Věků, jež za sebou máš...



přidáno 06.02.2016 - 02:11
Eleanthir: Ano, i takhle si ji můžeš vyložit. Ale jinak to bylo jako zamyšlení se nad tím, jak by se matka přírlda cítila, kdyby byla lidskou bytostí.
Ale tvůj pohled na věc se mi taky moc líbí. :-)
přidáno 05.02.2016 - 09:54
Chápu správně, že je ta báseň spíš o matce lidské? Matka Země je přece nehynoucí, i když bych se nedivil, kdyby chtěla svůj život ukončit, když ji tak svědí ta vyrážka, kterou má na kůži.:-) Co ale znamená pokreslené nebe? Vzpomínky?
přidáno 03.10.2012 - 00:00
depresivní...a pěkné, protože pravdivé :)
přidáno 22.10.2007 - 19:03
Zajímavé, takové nevšední...a to je plus :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
♠ Matka ♠ : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Rukavice; Setkání
Předchozí dílo autora : Poprava (část 2.)

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming