Írsyl- Temnota se probouzí

Prolog

„Vyprávějte nám ještě nějaký příběh, pane Valore!" naléhaly elfské děti sedící v kruhu na okřídlenou postavu stojící uprostřed.
„A o čempak byste chtěli slyšet, děti moje?" zeptal se okřídlený muž hlubokým, ale zato příjemným hlasem.
„O vás! Vyprávějte nám váš příběh! Prosím, prosím!" prosily děti.
„Inu dobrá. Tak se tedy pohodlně usaďte a poslouchejte můj příběh.."

Vše začalo probuzením Aurelia, obrovského draka dřímajícího na kraji známého vesmíru. Byl pověřen vskutku velmi důležitým úkolem, stvořením života. Avšak, sám by tento úkol nebyl schopný dokončit. A právě proto stvořil první živé tvory, Aurralas, které miloval tak moc, jak může otec milovat své děti. Stavbou těla byli Aurralas velmi podobní elfům. Měli vysokou a hubenou postavu a na zádech pár bílých křídel. V našem světě by byli považováni za anděly. Každému z nich Aurelius dál část své síly.
První dva Aurralas jsme byli já a můj bratr Keralas.
Já byl ztělesněním světla a dobra. Avšak tam kde je světlo, musí být i temnota.. a tu zastupoval Keralas. Z počátku šlo vše skvěle. Bylo nás mnoho a velmi jsme svému otci pomáhali. A když byl okolní vesmír stvořen, bylo načase stvořit svět, na kterém žijeme. Amorath.
Vytvoření prvních živých bytostí bylo uděleno nám dvěma. A tak vznikla elfská rasa. Elfové byli po celou dobu jejich existence považováni za naše přímé potomky, neboť s elfy jsme ze všech ras vycházeli nejlépe. Keralas se poté sám rozhodl vytvořit rasu trpaslíků. Společnými silami jsme vytvořili ještě mnoho ras, například lidskou a orkskou. Oba jsme dále šířili život a udržovali mír na Amorathu. Trvalo to dva miliony let, než byl Amorath takový, jaký si ho Aurelius představoval. Bylo dokonáno. Rozhodl se proto kontrolu nad vším přenechat svým potomkům, aby sám mohl konečně odpočívat v končinách vesmíru.
A tak začalo první tisíciletí Amorathu. Jako hlavní Aurralas byli samozřejmě zvoleni prvorození bratři, tudíž já a Keralas. Společně jsme udržovali mír a řád. Až do doby, dokud mého bratra nezačala pohlcovat temnota, která mu zkazila mysl. Už ho dále všechno to dobro a světlo na světě nebavilo.
Začal prahnout po větší moci. A té také díky temnotě dosáhl. Začal se proto stále více a více ponořovat do temné magie.
Zkoumal tento druh magie dlouhá staletí a jeho zdravá mysl se vytratila společně se zbytkem dobra, které v něm bylo. Začal proto do ras Amorathu potají vkládat svoji zkaženost. A jakou jinou rasu by měl přivést k temnotě, než potomky Aurralas, elfy. A někteří elfové kupodivu tuto moc přijali a nechali se jí plně ovládnout. Avšak jejich tělesné schránky nápor temnoty nevydržely a z kdysi vznešených elfů se stala pokřivená a ohavná rasa skřetů.. Více než polovina elfů se postupně ke Keralovi dobrovolně přidala.
Avšak elfům, kteří zůstali nadále věrní světlu, postupně začalo docházet, že to, co jejich rase dělá, je špatné. Avšak elfové se moci Aurralas nemohli rovnat a nevěděli, jak zakročit. S rozumným nápadem přišel až Quelanar, a to s takovým, že začali prosit o pomoc mě. Já jejich prosby vyslyšel a oni mi řekli, že Keralas jejich rasu ničí a že ztratil rozum.

Mezitím Keralas začal se svojí obří armádou skřetů dobývat Amorath. Byl jsem zradou svého bratra velmi zaskočen a zarmoucen. Ale věděl jsem, co musím udělat. Svolal jsem proto všechny bratry a sestry a řekl jim, co se z Kerala stalo a že ho máme jako jediní sílu zastavit. Začali jsme si proto tvořit zbraně a brnění a připravili jsme se na útok.
Když bylo vše připraveno, vytáhli jsme proti jeho armádě skřetů. Skřeti proti naší moci neměli sebemenší šanci a začali ustupovat zpátky k jejich pánovi. Když jsme se dostali až ke Keralovi, provedli jsme útok. Neznali jsme však Keralovu novou sílu. Moji bratři a sestry nevěděli, jak se proti tomuto bránit a téměř všichni zahynuli.
Zbývalo nás už šest posledních. Keralas se však rozhodl, že nám dá na vybranou. „Slyšte mne, Aurralas. Bojovali jste statečně, ale váš odpor je bezvýznamný. Nemusíte zemřít. Dávám vám možnost se přidat ke mně a zaujmout místo v mé armádě," promluvil k nám.
„My jsme věrní dobru, Kerale! Nenecháme se tvojí mocí zlákat!" zvolal jsem. Mýlil jsem se, neboť moji čtyři bratři a jedna sestra složili zbraně a před Keralem poklekli. Byl jsem zrazen. Plný zármutku a zlosti. Jediný, kdo zůstal nadále věrný dobru, jsem byl já..
„Jak vidíš, bratře, zůstal jsi sám! Nemáš proti nám sebemenší šanci! Vzdej se, nebo zhyneš mojí čepelí!" začal mne drze pobízet Keralas.
„Nikdy! Raději zemřu, než abych se stal služebníkem temnoty!" zařval jsem se slzami v očích. „Jak jsi mohl za moc vyměnit svoji vlastní rodinu?!" Začal ve mne růst vztek. „A vy, jež jste opustili dobro a přidali se na stranu temna, se už nadále neopovažujte nazývat se Aurralas!" ukázal jsem prstem na zrádce.
„Už jsem slyšel dost. Zabijte ho!" rozkázal Keralas a pousmál se. A padlí Aurralas rozkaz poslechli. Pozvedli své zbraně a vykročili směrem ke mě. Musel jsem s nimi bojovat. Byl to náročný souboj, ale nakonec se mi je všechny podařilo odzbrojit a povalit na zem.
„Podívejme," usmál se na mě Keralas po tom, co jsem Aurralas porazil. „Nakonec nejsi tak slabý, jak jsem se domníval. Vypadá to, že tě budu muset zabít já!" vykřikl a tasil svůj meč. Náš souboj začal. Byl destruktivní a velmi energický. Avšak, oba jsme si byli schopnostmi boje a fyzickou silou rovni.
„Je zřejmé, že tento konflikt pomocí mečů nevyřešíme," pronesl Keralas a hodil svůj meč na zem. Dlaně mu vzplály ohněm. Ne však ledajakým ohněm. Byl to temný plamen. Začal na mě sesílat různá kouzla. Já se mohl jen bránit a útoky odrážet. A dařilo se mi to dost dlouhou dobu. Keralas zuřil a začala mu pomalu docházet energie. A toho jsem se snažil využít. Rozběhl jsem se proti němu s mečem. Byl jsem od něj na dosah ruky, když mě najedou oslepila černá neprohlédnutelná mlha.
Nic jsem neviděl. Byl jsem zcela oslepen. Mlhou ale začala pronikat tmavě fialová záře. Oblak zmizel a na mě se řítila temná ohnivá koule. Snažil jsem se ji svým mečem odrazit. A kupodivu se mi to podařilo. Tedy, alespoň to jsem si myslel.. neboť hned, jakmile její poslední plamínky zmizely, spatřil jsem před sebou čepel Keralova meče. Probodl mi hruď a já padl na zem. A já si uvědomil, že toto je můj konec.
To stejné si myslel Keralas, když se začal nahlas smát. „Čas Věčné tmy nadešel!" zvolal a pozvedl meč na poslední ránu. Čepel se rychle přibližovala k mému čelu, ale těsně před ním se zastavila. Keralas pozvedl zrak a jeho obličej se bolestivě zkroutil. Zasáhl ho paprsek modré záře, který ho odhodil několik metrů dozadu. Můj otec Aurelius se probudil a přiřítil se mi pomoct.
„Podívejme se, kdo se také odhodlal ukázat!" zakřičel Keralas. „Jsi jen další mrtvé tělo, které bude rozsekané ležet na zemi!"
„Už jsi způsobil dost smrti, synu! Další už na svědomí mít nebudeš!" zařval drak a roztáhl ohromný pár křídel. Keralas se zamračil a natáhl paži směrem ke svému meči, který mu byl z ruky vyražený. Z dlaně mu vystřelil tmavě fialový paprsek, připomínající chapadlo, který mu meč přitáhl do ruky.
Syn a otec se střetli na okraji vesmíru. Jejich síly byly ale téměř vyrovnané. Mohli takhle bojovat do nekonečna. Aurelius si to uvědomoval. A proto během boje dostal nápad. Aurelius započal sesílat mocné kouzlo. Ze země se vynořily magické řetězy, které začaly Keralovi chytat ruce a nohy. Spadl na zem a vypadalo to, že přestal vzdorovat. Unavený Aurelius k němu pomalu přistoupil a řekl: „Je konec, synu. Jsi poražený.."
„Zdání může klamat, otče.." zašeptal Keralas, řetězy zpřetrhal a bodl svůj meč do drakovy hrudi. Drak zakolísal bolestí. Sebral ale všechny svoje síly a seslal na Kerala mnohem mocnější kouzlo. Jeho tělo se najednou zhmotnilo do temného krystalu, který drak vyslal na Amorath.
„Omlouvám se, můj synu.." dobelhal se ke mně. Aurelius mě vzal do obrovských tlap a pošeptal mi: „Zklamal jsem vás.. myslel jsem si, že se Keralas temnotou nenechá zlákat.. mýlil jsem se.." Drak začal plakat. „Musíš na Amorath, synu.." začal těžce dýchat. „Opatruj své děti.." byla poslední slova, která drak řekl.
Poté se jeho tlapy rozzářily. Vložil všechnu svoji zbylou životní energii do mého těla, abych mohl žít. Obětoval se pro mě.. Ucítil jsem ve svém srdci opět život a zhluboka jsem se nadechl. Podíval jsem se otci naposledy do tváře. Položil mě co nejopatrněji na zem a usmál se.. Narovnal se, zavřel oči a jeho tělo změnilo se v prach. Jediné, co z obrovského draka zbylo, bylo srdce ve tvaru modrého krystalu.
Moje oči zaplnily slzy. Přišel jsem o všechny.. Ale musel jsem se vzchopit.. Pomalu jsem se postavil na nohy. Zvedl jsem zrak a spatřil jsem kousek ode mne Aurralas, jež se přidali ke Keralovi. „Odpusť nám, Valore.. Chtěli jsme si zachránit život.. Ušetři nás.." naříkali. Ale já ve svém srdci cítil jen bolest a nenávist. Nedokázal jsem jim odpustit. Musel jsem je potrestat. Udělal jsem tedy to, že jsem každého jednoho z nich uvěznil pod kořeny hor, kde zůstanou až do konce časů.
Poté jsem na sebe vzal podobu obyčejného elfa a vydal se na cestu dělat to, co mi otec nařídil.. Bránit Amorath..