Jedno z typů vlnění

''Evropa 2? Co mi to tam ten bratr zase naladil... Při takovym randálu nevidim ani barvy na semaforu...'' mumlám si a ladím rádio u nemocnice Motol. ''Kde mám ten Beat?! Pokud cestou do práce neuslyšim aspoň dva tóny z elektrický kytary, ten brácha něco zažije!'' Když konečně naladím svoji nenahraditelnou stanici a hodím očkem po silnici, sotva stačím sešlápnout brzdu před houfem dětí v reflexních vestičkách.
Učitelčin nesouhlasný pohled ve mě budí pocit, že jí dnes už někdo dvě děcka přejel a tím naplnil dnešní limit povolených ztrát. Vzápětí mi dochází, čeho jsem se málem dopustil a tak přemýšlím, kde ta hudební nevraživost vlastně vznikla.
''Za bolševika byl jen Mistr a Zagorová'' slýchávám od rodičů. ''Je skvělé, že si dnes můžete pustit přesně to, co se vám líbí, já nemohl vystát to staromódní mechanické vlnění, čemu říkali hudba.'' Čílí se otec, poslouchaje Šlágr TV.
Ale v čem nám špatná hudba vadí? Ovšem pokud nám nepřipomíná neoblíbený režim, který nám určuje, co budeme poslouchat. Asi většina z nás má v okolí někoho, kdo při poslechu jeho nepreferované písničky koulí očima, demonstrativně si zacpává uši, nebo si neodpustí poznámku typu: ''Kdybych věděl, že budem dnes poslouchat vzdechy umírajících, jel bych radši na návštěvu do nemocnice''.
Přitom pokud u nás jistá hudba nevyvolává pozitivní emoce, neznamená to, že všem v místnosti názorně ukážeme, co jsme snídali. Takovou hudbu zkrátka můžeme přejít a ignorovoat, zanedlouho přece bude píseň další.
Ať si každý poslouchá co chce, není nutno se kvůli tomu hašteřit. Pakliže ovšem nepouští jeho otravnou muziku nonstop a s tím, co příjde má chuť se rvát.