 10.12.2019 0 702(1) 0 |
Masivním koridorem podchodu proudily jako každý den davy lidí coby krev protékající žílou; proudily nicméně jak do přístavu, tak ve směru opačném. Jedinci do sebe nechtěně vráželi a nadávali sobě navzájem i na pomalý provoz, neboť spěchali za svými záležitostmi, a to víceméně jen proto, aby po jejich vyřízení mohli spěchat zase někam jinam. Neměli rádi podobné situace, Amy Gladys O’Donnellová byla nicméně za obrovské množství jiných osob vděčná. Poskytovalo jí možnost skrýt se. Aspoň na chvíli. I ona ovšem pospíchala, měla v nedalekém Café d’Or sraz se svou bývalou spolužačkou. Razila si cestu ke schodům vedoucím na povrch hbitýma nohama v lesklých botách na vysokém podpatku, tiskla si k ústům a nosu teplou šálu ladící s jejími krásnými měděnými rozpuštěnými vlasy a snažila se zklidnit svůj dech, zrychlený pociťovanou nervozitou, ba obavami. Stále se musela rozhlížet kolem sebe. Muž, kterého přistihla, jak se na ni dívá u trajektu, jí naháněl smrtelnou hrůzu.
Konečně zahlédla pruh světla ozařující schodiště. Zpomalila a přistihla se, že váhá. Vůbec se jí nechtělo z davu uniknout. Nechala kolem sebe dál proudit chodce a nevšímala si jejich nadávek a kleteb. Vtom ho zahlédla. Ano, byl to zcela určitě on, protože když vás někdo sleduje, tak tu tvář prostě nemůžete dostat z hlavy a víte, že tomu člověku náleží. Muž s rozpuštěnými tmavohnědými vlasy padajícími na ramena a lemujícími oválnou tvář bledých rtů a hnědých očí – ten muž se opíral o stěnu s jednou nohou pokrčenou v koleni a rukama zastrčenýma v kapsách ležérních volných plátěných kalhot. Ve vlasech mu jako čelenka seděly zdvižené sluneční brýle a široká ramena obepínala neslušivá mikina neurčité barvy, na níž se skvěl anglický nápis NOTHING’S IMPOSSIBLE.
Amy O’Donnellová odvrátila tvář a položila si ruku přes jeden konec šály na srdce. Zavřela oči, ale připadalo jí, že ta slova má již navěky vypálená do sítnice, zněla jí ozvěnou v uších a zase jí nepříjemně zrychlila dech i puls. NOTHING’S IMPOSSIBLE. Nic není nemožné. Včetně toho Amy vypátrat… A zabít.
Konečně zahlédla pruh světla ozařující schodiště. Zpomalila a přistihla se, že váhá. Vůbec se jí nechtělo z davu uniknout. Nechala kolem sebe dál proudit chodce a nevšímala si jejich nadávek a kleteb. Vtom ho zahlédla. Ano, byl to zcela určitě on, protože když vás někdo sleduje, tak tu tvář prostě nemůžete dostat z hlavy a víte, že tomu člověku náleží. Muž s rozpuštěnými tmavohnědými vlasy padajícími na ramena a lemujícími oválnou tvář bledých rtů a hnědých očí – ten muž se opíral o stěnu s jednou nohou pokrčenou v koleni a rukama zastrčenýma v kapsách ležérních volných plátěných kalhot. Ve vlasech mu jako čelenka seděly zdvižené sluneční brýle a široká ramena obepínala neslušivá mikina neurčité barvy, na níž se skvěl anglický nápis NOTHING’S IMPOSSIBLE.
Amy O’Donnellová odvrátila tvář a položila si ruku přes jeden konec šály na srdce. Zavřela oči, ale připadalo jí, že ta slova má již navěky vypálená do sítnice, zněla jí ozvěnou v uších a zase jí nepříjemně zrychlila dech i puls. NOTHING’S IMPOSSIBLE. Nic není nemožné. Včetně toho Amy vypátrat… A zabít.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Detektivka (Prolog) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Detektivka I.
Předchozí dílo autora : Neusínej, lásko...
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
journeyman řekl o Severka :Severku sice neznám osobně, viděl jsem ji na přibližně přesně jediné fotce (s prostějankem). Jedinej kontak, co spolu máme, je ten, že ji čtu. A stojí to sakra za to. Nejkvalitnější široko daleko. (Ano, toto je reklama!)
