Pokřivení

Červený cylindr, barevné tváře, zelené kalhoty a modrý trikot. Ještě teď si na něj vzpomínám. Celej se leskne. Vlastně na něj myslím často, hodně mi pomáhá, byl to přeci jen můj velký kamarád.
Říkal jsem mu Ludvík, hrál jsem si s ním skoro pořád a ostatní hračky jsem naprosto přehlížel. Ať už to byl sebevětší trhák z těch nejnovějších reklam, nikdo jinej mě nezabavil tak jako tenhle dřevěný panáček.
Byl to můj nejlepší a jediný přítel. Bral jsem ho ven na zahradu, stavěl mu baráčky z větviček, chytal s ním kobylky, hledal čtyřlístky, zaléval kytky, lezl na stromy a vlastně uplně vše, co si dokážete představit, že se dá dělat na zahradě ve věku osmi let.
S přibývajícím věkem se náš vztah ničil.
Rodiče mi ho brali, no vlastně rvali z rukou. Prý jsem byl dost starej na to, abych si s ním povídal. Naposledy jsem ho viděl v patnácti, strčili ho do hnědého kufříku, který táta nosil do práce. Teď už ale sloužil jen jako úložný prostor, rakev, pro Ludvíka.
Učil jsem se žít bez jediného kamaráda, kterého mi život nadělil. Ve škole jsem kamarády měl, jestli je tak mohu nazývat, měli mě rádi, vlastně jsem byl velmi oblíbený. Ale s nikým jsem si nerozuměl tolik, jako se svou hračkou.
K rodičům necítím žádnou nenávist a oni už sami zapomněli na událost, jež měla tuto zaujatost vůči nim nejspíš vytvořit. Ale nevytvořila, naučil jsem se bez něj žít, ovšem nikdy už jsem se nenaučil na něj nemyslet. Věděl jsem, že se mu nic nemůže stát, byl přece chráněný, pohřbený.
V téhle chvíli příběhu je mi dvaadvacet let a jednoho večera jsem se rodičů zeptal, kde je tátův starý, hnědý kufřík. Bylo jim jedno proč bych se sháněl po nějakém kufru, našli ho a dali mi ho. Já ale narozdíl od nich znal, tedy nezapomněl, obsah onoho úložného prostoru, tedy rakve.
Kufřík jsem ještě dlouho po obdržení neotevřel, vlastně ho mám pravě teď vedle sebe. Všechny myšlenky a vzpomínky na Ludvíka mě donutili Vám o něm vyprávět. Ve svých myšlenkách jsem si už několikrát rekonstruoval tento okamžik a konečně je tu. Doopravdy.
Je tomu sedm let od našeho posledního slova a konečně se s ním můžete setkat i Vy.
Páčil jsem všechny hřeby z rakve, tedy kufříku a nakonec ho otevřel. Je tady, odřený, vybledle červený cylindr, tváře se strhanou barvou, zelenkavé kalhoty a částečně odrbaný modrý trikot.
Poznávám ho, ale už mi není sympatický. Skutečně se mi protiví. Kouká na mě, němý a ohyzdný.
Poznáním zkažený. Časem zkreslený.