Cesta

Propadala se hluboko do hlubin své planety, až narazila na samé dno, které se rozevřelo, a vpustilo do světa tiché temnoty. Na takové ticho nebyla vůbec zvyklá. Narodila se ve světě rychlosti a křiku, kde samota byla vzácností.

I když si předtím tisíckrát přála, aby mohla utéct někam hodně daleko, teď by se nejraději ze všeho vrátila zpátky a k zbláznění řešila každodenní problémy, ačkoliv věděla, že to už nebude možné. Stvořitel ji vyslyšel.

Dlouhou dobu putovala vesmírem a neslyšela nic jiného, než vlastní myšlenky. Minula ohnivou kouli, kterou znala pod jménem Slunce. Zamávala sýrové planetě, na níž před pár lety poprvé vystoupili kosmonauti. Naposledy se podívala na rodnou planetu, vztyčila prostředník, a pak jako lusknutím prstem, vše zapomněla, aby jako znovuzrozený člověk mohla žít někde jinde. Nevěděla vůbec nic. S prázdným uvolněným výrazem cestovala napříč celým vesmírem, až k jeho konci. Zde ji Někdo chytil a oslovil neznámou řečí. „Panno, jsi připravena vstoupit za hranici lidského rozumu?“ zeptal se. Žena odpověděla mlčením. Někdo vzdychl, vyměnil jí její staré oblečení za nové a přivedl na zem.

A tak ženě začal zcela nový život bez vzpomínek daleko od domova.