Zahrada

Miluju zahradu.
Je sama sebou.

Zdánlivě nehybná, a přitom v ní neustále proudí život. Ať spěchám nebo jsem zrovna línej, její čas běží dál pomalu a plynule, nezávisle na tom mém. Příjme mě, obejme mě, ale pak mě pustí bez výčitek a nářků. Jenom mi předá kus svého klidu a srovná mi proporce času.

Někdy si představuju, že můj život je taky taková zahrada a rostiny v ní jsou vztahy s lidmi, které mám kolem sebe. Stébla trávy lidí, co kolem mě projdou na ulici, sem tam nějaký plevel, květiny, kapradí, keře a stromy.

Stromy, které rostou mým životem ještě než jsem se narodil. Některé menší, shrbené, jiné velké, bohatě rozvětvené.

A pak jsou tu ty, které přiletěly do mého života odkudsi jako semínko a asi se jim tu zalíbilo, protože se ujaly a po čase z nich vyrostly další velké stromy. A velký strom dokáže přestát sucho, mráz, vichřice. Listí, co opadá, zase naroste. Ulomenou větvičku nahradí jiná. To proto, že má kořeny hluboko v zemi mé zahrady. Jenom čas ho dokáže stvořit. Den po dni pomalu běžící čas. Takové stromy jsou nenahraditelné. Musím o ně pečovat.