Není můj text: úvod knížky Člověk aneb cesta..

TOTO NENÍ MŮJ TEXT, ale přijde mi důlěžité, si to někam uložit.


Kniha Člověk aneb cesta, z níž není návratu od Antonína Mareše

Šel jsem touto Zemí, a mé srdce zaplakalo.
Potkal jsem mnoho lidí, ale oni neměli srdce.
Místo něho měli kámen, a on je tížíl, hrbil a ohýbal.
Potkal jsem mnoho lidí, ale oni neměli lásku.
V sobě ale živili nenávist, zlobu a touhu po pomstě.
Potkal jsem mnoho lidí, ale oni neviděli, neboť byli slepí.
Neviděli lásku tohoto světa, neboť vnímali pouze sami sebe.
Neviděli krásu tohoto světa, neboť vnímali jen hmotu bez obsahu.
Neviděli touhu tvoření, neboť jejich vnitřek byl prázdný.
A mé srdce zaplakalo.
Tu zřel jsem u v prachu cesty člověka, jenž ubohým se zdál.
Byl špinavý a jeho šat byl potrhán, jeho obuv rozedrána
a on na kraji svých sil.
Poklekl jsem k němu, abych mu podal skývu chleba,
neboť hladovým se mi zdál.
Však pozvedl ke mně své oči a já spatříl v nich obraz nevýslovné krásy.
Jeho ústa promluvila a takto ke mně hovořil.
"Svým srdcem jsi mě nasytil, svou láskou jsi mě napojil
a svým lidstvím jsi mi otevřel svět nebývalé krásy."
A já v jeho očích spatřil samo Nebe a sama Sebe a vše Lidské,
jež láskou září.
To sama věčnost, mi v očích ubohého starce, ukázala svou tvář.
Od té doby jdu životem a pro tohoto jediného, ubohého
i svůj život chci v plen dát.
Neboť v jeho očích, v jeho srdci a v jeho lásce, jež obejmula celý svět,
SAMA SEBE JSEM UVIDĚL.