|
Tuhle povídku jsem napsala jako přijímací esej na server hogwarts.cz. Pochopí každý kdo viděl, čí četl minimálně kousek prvního dílu Harryho Pottera. Podle téhle povídky mě buď přijmou nebo nepřijmou. Budu ráda za zpětnou vazbu!
 21.06.2018 3 1044(6) 0 |
Cesta byla dlouhá, takže jsem z Bradavického Expresu vylezla rozlámanější a unavenější, než by se na první den v Bradavicích slušelo, ta krajina kterou jsme vlakem projeli, však asi má něco do sebe.
Každé čekání ale jednou skončí (alespoň já jsem se zatím vždycky dočkala). A tak jdu po vydlážděném chodníku směr, Olivanderovi hůlky. Pár metrů, které jsem šla po Příčné ulici na sebe vzaly háv několika kilometrů a já jim to uvěřila. Ale i téhle krátké, nervózní procházce, měl být konec.
Přesto ještě pár vteřin vyčkávám přede dveřmi, protože vím, že hned jak vejdu, budou všechny hůlky vědět, kdo jsem zač a pan Olivander, bude jistě také odhadovat, která z nich mě vezme na milost. Naštěstí nakonec stihnu vzít za kliku ještě dřív, než se mi definitivně roztřesou kolena. Těsně!
Mile mě vítá starší pán s milýma a moudrýma očima, ovšem nelze přehlédnout že vypadá maličko přepracovaně. A já, věčný cynik nevnímám tu vznešenou atmosféru, místa které zažilo nejslavnější kouzelníky, ať v tom dobrém nebo špatném. Já v ten moment cítím pouze na mé straně napjatou náladu která je v rozporu s poměrně uklidňujícím prostředím, úsměvem pana Olivandera, mísící se s výrazným pachem prachu. Představovala jsem si mnohem okázalejší prostředí.
Netuše jak se to stalo, beru do ruky svoji první hůlku. Poslední minutu si vůbec nepamatuju, jak jsem zaujata tím prostředím. Jsem opita tím, že už se nacházím tam, kde se celý život vidím. Cíl se splnil, tak ještě vybrat tu hůlku. Když ji beru do ruky, necítím vůbec nic. Je to jako držet v ruce klacek, či nějakou plastovou tyč. V mých rukou je ta hůlka úplně mrtvá. Nic se neděje, ani když s ní vířím vzduch jako o život. Nic se neboří, nic nepadá, zkrátka žádná reakce. Tahle mě zřejmě nechce. Takže první pokus nedopadl nikterak slavně. Jak jsem zjistila, byla to hůlka trnková s jádrem z žíně jednorožce, dlouhá 9,2 palců. Přesto, když je něco první, je to zkrátka první, a ten pocit držet poprvé něco takového v ruce, ve mně zanechal velmi intenzivní prožitek. Přeju jí proto, aby konala službu nějakému velkému kouzelníkovi, který ji bude brát jako nástroj všech svých kouzel, a ne jako mrtvou tyčku nebo klacek.
Byla mi podána jiná hůlka. Prý úplně odlišná od té předchozí. Totiž borovicová, 12,9 palců dlouhá s jádrem z pera fénixe. Když jsem ji vzala do ruky, okamžitě obživla. To bude určitě ta pravá! Hned jak jsem s ní trochu mávla, bylo jasné, která bije. Zdálo se že ohřála a rozsvítila celou místnost! Na okamžik. Potom začaly hořet noviny. Tahle teda asi taky ne. Zdálo se že mám vystaráno, ale nakonec musel zasáhnout sám pan Olivander, a vylít na tu pohromu svůj drahocenný šálek kávy. Taková škoda…
Potom co uhasil noviny, rozjasnily se panu Olivanderovi všechny rysy v obličeji. Zdálo se že má jasno. A taky že měl! Začal běhat po celém obchodě a něco hledat. Říkal že když hůlka reaguje takhle silně, tak by měl kouzelník dostat nějakou obdobnou, ovšem s jinou ingrediencí. Konečně ji našel. Podal mi hůlku, opět borovicovou, podobně dlouhou (12,9 palců) ovšem s jiným jádrem, a to s blánou ze srdce draka. Opakoval se podobný scénář jako s tou předchozí. Jako předešlá hůlka, i tahle obživla hned jak jsem se jí dotkla. Stejně jako ta předešlá ohřála a rozsvítila celou místnost a mě bylo jasné že tady pšenka nepokvete. Zavřela jsem oči a čekala vzplanutí. Taky že nastalo vzplanutí, ale úplně jiného rázu. Vzplanutí vášně a souzvuku. Žár nebyl ve mně, ba ni v té hůlce. Žár byl v nás. To je ona! Jako by se zastavil čas. Nechtěla jsem ji pustit z ruky. Byl to pocit dokonalého vytržení z reality a kontextu. Nebylo minulosti ani budoucnosti. Bylo jenom mě a hůlky delší, s jádrem dračím, borovicově dřevěnou. To jsem já!
Navzdory tomu že se nekonaly konfety ani tzv. „standing ovation“ jsem zažívala milou krásu kouzelníků. A já, jak jsem tam tak stála s hůlkou v ruce bez minulosti, budoucnosti, sebe sama, fyzické podoby, zkrátka prosta všeho, jsem ta kouzla kouzelníků konečně pochopila. Oni, my si nehrají, nehrajeme na zlato stříbro a bronz, jen na dřeva a jádra. A na rozdíl od kovů jsou všechny stromy stejně cenné. A tak si ani sám velký Harry Potter o sobě nemůže myslet více než o nějakém mém budoucím „no name“ spolužákovi z prvního ročníku. Zafilozofovala jsem si v tom okamžiku více než cokoli jiného. Celá já! Ovšem poznamenaná. Už nikdy nebudu tím, kdo když vejde k Olivanderovým, bude zklamán malou mírou pompy a okázalosti tohoto místa, naopak budu tím kdo okouzlen jest tím, že tenhle obchůdek ztělesňuje všechnu moc kouzel i čarodějů. Celá nová já!
Děkuji za pozornost a pozdravujte na hradě. Třeba mě čeká štěstí a já se za vámi taky brzy podívám!
Každé čekání ale jednou skončí (alespoň já jsem se zatím vždycky dočkala). A tak jdu po vydlážděném chodníku směr, Olivanderovi hůlky. Pár metrů, které jsem šla po Příčné ulici na sebe vzaly háv několika kilometrů a já jim to uvěřila. Ale i téhle krátké, nervózní procházce, měl být konec.
Přesto ještě pár vteřin vyčkávám přede dveřmi, protože vím, že hned jak vejdu, budou všechny hůlky vědět, kdo jsem zač a pan Olivander, bude jistě také odhadovat, která z nich mě vezme na milost. Naštěstí nakonec stihnu vzít za kliku ještě dřív, než se mi definitivně roztřesou kolena. Těsně!
Mile mě vítá starší pán s milýma a moudrýma očima, ovšem nelze přehlédnout že vypadá maličko přepracovaně. A já, věčný cynik nevnímám tu vznešenou atmosféru, místa které zažilo nejslavnější kouzelníky, ať v tom dobrém nebo špatném. Já v ten moment cítím pouze na mé straně napjatou náladu která je v rozporu s poměrně uklidňujícím prostředím, úsměvem pana Olivandera, mísící se s výrazným pachem prachu. Představovala jsem si mnohem okázalejší prostředí.
Netuše jak se to stalo, beru do ruky svoji první hůlku. Poslední minutu si vůbec nepamatuju, jak jsem zaujata tím prostředím. Jsem opita tím, že už se nacházím tam, kde se celý život vidím. Cíl se splnil, tak ještě vybrat tu hůlku. Když ji beru do ruky, necítím vůbec nic. Je to jako držet v ruce klacek, či nějakou plastovou tyč. V mých rukou je ta hůlka úplně mrtvá. Nic se neděje, ani když s ní vířím vzduch jako o život. Nic se neboří, nic nepadá, zkrátka žádná reakce. Tahle mě zřejmě nechce. Takže první pokus nedopadl nikterak slavně. Jak jsem zjistila, byla to hůlka trnková s jádrem z žíně jednorožce, dlouhá 9,2 palců. Přesto, když je něco první, je to zkrátka první, a ten pocit držet poprvé něco takového v ruce, ve mně zanechal velmi intenzivní prožitek. Přeju jí proto, aby konala službu nějakému velkému kouzelníkovi, který ji bude brát jako nástroj všech svých kouzel, a ne jako mrtvou tyčku nebo klacek.
Byla mi podána jiná hůlka. Prý úplně odlišná od té předchozí. Totiž borovicová, 12,9 palců dlouhá s jádrem z pera fénixe. Když jsem ji vzala do ruky, okamžitě obživla. To bude určitě ta pravá! Hned jak jsem s ní trochu mávla, bylo jasné, která bije. Zdálo se že ohřála a rozsvítila celou místnost! Na okamžik. Potom začaly hořet noviny. Tahle teda asi taky ne. Zdálo se že mám vystaráno, ale nakonec musel zasáhnout sám pan Olivander, a vylít na tu pohromu svůj drahocenný šálek kávy. Taková škoda…
Potom co uhasil noviny, rozjasnily se panu Olivanderovi všechny rysy v obličeji. Zdálo se že má jasno. A taky že měl! Začal běhat po celém obchodě a něco hledat. Říkal že když hůlka reaguje takhle silně, tak by měl kouzelník dostat nějakou obdobnou, ovšem s jinou ingrediencí. Konečně ji našel. Podal mi hůlku, opět borovicovou, podobně dlouhou (12,9 palců) ovšem s jiným jádrem, a to s blánou ze srdce draka. Opakoval se podobný scénář jako s tou předchozí. Jako předešlá hůlka, i tahle obživla hned jak jsem se jí dotkla. Stejně jako ta předešlá ohřála a rozsvítila celou místnost a mě bylo jasné že tady pšenka nepokvete. Zavřela jsem oči a čekala vzplanutí. Taky že nastalo vzplanutí, ale úplně jiného rázu. Vzplanutí vášně a souzvuku. Žár nebyl ve mně, ba ni v té hůlce. Žár byl v nás. To je ona! Jako by se zastavil čas. Nechtěla jsem ji pustit z ruky. Byl to pocit dokonalého vytržení z reality a kontextu. Nebylo minulosti ani budoucnosti. Bylo jenom mě a hůlky delší, s jádrem dračím, borovicově dřevěnou. To jsem já!
Navzdory tomu že se nekonaly konfety ani tzv. „standing ovation“ jsem zažívala milou krásu kouzelníků. A já, jak jsem tam tak stála s hůlkou v ruce bez minulosti, budoucnosti, sebe sama, fyzické podoby, zkrátka prosta všeho, jsem ta kouzla kouzelníků konečně pochopila. Oni, my si nehrají, nehrajeme na zlato stříbro a bronz, jen na dřeva a jádra. A na rozdíl od kovů jsou všechny stromy stejně cenné. A tak si ani sám velký Harry Potter o sobě nemůže myslet více než o nějakém mém budoucím „no name“ spolužákovi z prvního ročníku. Zafilozofovala jsem si v tom okamžiku více než cokoli jiného. Celá já! Ovšem poznamenaná. Už nikdy nebudu tím, kdo když vejde k Olivanderovým, bude zklamán malou mírou pompy a okázalosti tohoto místa, naopak budu tím kdo okouzlen jest tím, že tenhle obchůdek ztělesňuje všechnu moc kouzel i čarodějů. Celá nová já!
Děkuji za pozornost a pozdravujte na hradě. Třeba mě čeká štěstí a já se za vámi taky brzy podívám!
22.06.2018 - 00:32Trochublázen: Děkuji za názor! Každopádně, přidala jsem sem tu povídku jako celek toho, co jsem poslala. Jelikož je to vstupní esej, tak jsem k tomu dopsala že doufám že mě vezmou. Vyřešila jsem to trochu nešťastně. Ten konec nepatří k povídce.
22.06.2018 - 00:17Myslím, že tě vzít musí, povídka je velmi čtivá. Nevadí ani těch pár chybek. Jen se divím, že hrdinka cestuje vlakem do Bradavic, následně si kupuje hůlku a v závěru vlastně ani neví, jestli se do školy podívá, i když hůlku už tedy má. Není to ale v Harryho pořadí. Z čeho mám ovšem velkou radost, je to, že se Ollivander bezpečně vrátil do svého obchodu a už zase pomáhá s výběrem hůlek mladým kouzelníkům. Těším se na další povídky! :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
