Nerezové počasí

Okno je otevřené. Zpěv ptáků je teď víc slyšet. Začínají kvést broskve.

Je dost teplo na to být jen v tričku a boxerkách. Ona si ukradla mou oblíbenou košili. Má na sobě jen tu košili. Je bosa.

Koberec mě příjemně tlačí do kolenou. Od zápěstí se mi vine bavlněný provaz, jako bledý had pomalu se plazící nahoru k mým ramenům, nebo nějaký podobně trapný přirovnání. Mám rozpuštěný vlasy a ona se jimi lenivě probírá. Tvář mám opřenou o její stehno. Cítím její vzrušení, líbí se mi to. Čekám.

Netrvá to dlouho. Nebo nevím, čas je subjektivní pojem, zvlášť teď. Sevře mý vlasy pevně v pěsti. Zprudka vydechnu nosem. Zvedne mi hlavu, aby se mi mohla podívat zpříma do očí. Vím, že se jí to líbí, já s rukama svázanýma za zády, na kolenou mezi jejíma nohama. Ten fakt mě vzrušuje.

Pak už mám obličej mezi jejími stehny. Jednou rukou mi drží vlasy z obličeje, tou druhou se mi rozevře, jeden prst na každý straně mýho jazyka. Zavřu oči, nadechnu se a ponořím se do toho.

Až je spokojená, vytáhne mě zpátky nahoru zase za vlasy. Začínají mi mravenčit ruce. Usměje se na mě a políbí mě. Poděkuju já jí.