Vůdce Dalan #4

Dalan přemýšlel, co se stalo. Napovědělo mu, když si uvědomil jemné brnění po celém těle, které sílilo. Mohlo to být opravdu tak, jak se domníval už od setkání s mágy v lese? Přišlo mu, jako by na magii reagoval jinak. Z ohnivé rány, kterou dostal do hrudi včera, se neměl oklepat tak snadno, i když nebyla zdaleka to nejsilnější, co kdy viděl. Senzace to navíc byla naprosto stejná jako teď. Zatřásl se. Něco se s ním dělo, cítil to. Věřil svému nitru. Tak jako tak, na vleklé přemítání nebyl čas. Znamenalo by to ale, praštil se dlaní do hlavy, že i nyní na ně působí nějaké čáry. S ničím podobným se zatím nesetkal.

      „Nechápu, co tady vlastně dělám,“ promluvil konečně Odolen, rozhlížeje se kolem. Chytl se za řetízek s velkým zubem a začal si ho prohlížet.

      „Ustup ke břehu, Odolene. Něco na tebe začíná působit, vrať se.“ Sám se upřel na hladinu vody a vydal se brodem dál, krok po kroku. Skronový plát zasazený do kyrysu začal pohlcovat pro něj neviditelnou energii. Když mu voda sahala téměř po kolena, začínal litovat, že na sobě má výzbroj. Zvolil možnost odlehčeného brnění s kratší kroužkovou košilí, doufal ale, že nebude muset jít hluboko.

      Prostor se rozvlnil, jako když spadne první kapka na klidnou hladinu. Proudění vody se měnilo a několik stop před ním se objevila dřevěná lávka, která vedla až na ostrov. Vypadal větší, než čekali. Rostli na něm mohutné listnaté stromy, nad kterými se tyčil přes denní světlo špatně viditelný světelný sloupec, který se rozbíhal do kopule. Skron přestal syčet.

      „Rozskočí se mi hlava,“ postěžoval si Odolen z břehu. „Začíná se mi to vracet. Bylo to… hnusný,“ pokrčil rameny. Pak si znovu uvědomil, že od včerejška umírá. „Do všeho u nekonečna!“

      „Skron, zdá se, vytrhl kus té ochranné bariéry. Ale rozhodně ne na pořád. Vem poutnické pláště a jdeme.“

      Přešli brod a po schůdcích vyšli na lávku. Přehodili přes sebe zcizené taláry a Dalan pod ním právě včas schoval odplatu po svém boku. Někdo k nim kráčel, rovněž v šedém plášti. Šli k němu klidným krokem. Museli se z následující konverzace dostat bez konfliktu, nikoho dalšího nemohli zabít kvůli bytůstkám přicucnutým na kůži všech přítomných. Potřebovali prvně obhlédnout místo. Dalan se krátce pomodlil k Aluvanovi a jakémukoliv jinému božstvu (nebyl vybíravý), aby ostrov nebyl prošpikován pastmi. Snad svému ukrytí, které zřejmě funguje dlouho, kult věří. Jeho společník stále vypadal otřeseně. Ujistili se, že zuby na řetízcích jsou viditelné. Také si všimli dvou loděk uvázaných u konce lávky.

      „Co tady děláte tak pozdě?“ divil se příchozí. Naštěstí stál dost od nich, Dalan nemohl vědět, co umí a jak by zareagoval skron.

      „Omluváme se, emm, potíže v lese,“ usmál se trpce.

      „Odkad jste?“ pozvedl obočí postarší muž a prohlížel si je.

      „Z Tlesu,“ vyhrkl Dalan.

      „Skupina z Fonzy dorazila mezi prvními před víc jak týdnem,“ zakroutil hlavou muž a oni mohli vidět růst podezření v jeho očích. Paranoidní člen kultu bylo to poslední, co potřebovali. Bylo potřeba změnit přístup.

      „Tak hele,“ začal Dalan, „Jsme vyčerpaný, jasný. Tady můj kolega má střevní potíže.“ Odolen na něj pohlédl, ale chytl se za břicho a přisvědčil pokývnutím. Kéž by měl tak snadné potíže. „Plnili jsme jeden důležitej úkol a bylo zapotřebí setřást nějaký královský, zdrželi jsme se. Vůdce o nás ví, nemyslíš si?“ řekl a poklepal na bok, kde měli členové kultu přichycenou tu prapodivnost. „Takže ho ani nezkoušej otravovat od příprav na obřad. Všechno je v pohodě, jsme konečně tady, tak nás nech projít. Potřebujeme si do večera trochu oddychnout.“

      „Samozřejmě, omluvte mne,“ zvedl muž smířlivě ruce, „byl jsem na kraji lesa a zdálo se mi, že bariéra byla nestálá, to je vše. Pokud s tím nemá problém vůdce, nemohu nic namítat.“ Lehce se uklonil.

      „V pohodě,“ mávl rytíř v převleku teatrálně rukou, „ta bariéra se zatřásla tady kvůli kolegovi, to ony bariéry dělaj v jeho přítomnosti často.“ Samozřejmě si vymýšlel. Plášť si víc upnul u hrudi, instinktivně chránil svůj plát.

      „Ahá, kolega bude nadaný kulminací. Pokud bych měl hádat podle vzoru, který jsem zahlédl u trhliny, kulminace souvislá?“

      „Přesně tak, správný odhad, kolego,“ usmál se Odolen. Nebo to alespoň zkusil. Neměl tušení, co to znamenalo a svou pozornost přenesl na dvě loďky. Možná se budou hodit.

      Naštěstí cupital před nimi a když vkročili na ostrov, obešli ho obloukem a dělali, že pospíchají. Muž nešel za nimi, místo toho pokračoval podél oblázkové pláže nalevo od lávky. Pokud by teď někoho potkali, nevěděli, zda by měli opět takové štěstí. Šli po vyšlapané cestičce vedoucí do lesíka a k světelnému sloupci. Za prvními stromy ale změnili směr a ztratili se v hustém kapradinovém patře a náletových dřevinách. Nikde nebylo ani živáčka, ale po chvíli z hlouby ostrova uslyšeli hlasy.

      Útočiště našli mezi hustým křovím z ostružiníku. Usadili se v malém prostoru prorostlém třezalkou a tam si konečně mohli vydechnout. Nikde kolem nich nebyly vyšlapané stezky a na pasti nenarazili. Postupem času získali jistotu, že zvolili dobré místo pro svůj úkryt. Čekali na večer. Hlasy doléhající od sloupce světla nabývaly na síle, čím víc slunce zapadalo. Byli opravdu na tajemném ostrově Zábor. Dostali se na setkání kultu, sněm vyvrhelů, který si říkal Spáry hialmu.



                [ * * * ]



      V úkrytu nechali věci, které by vydávali zvuky nebo je zpomalovali, začernili blátem své obličeje i ruce a šli na průzkum. Ve skrýši na osamoceném palouku zůstalo i skronové jádro, kroužková košile a Odplata. První noc na Záboru boj nepřipadal v úvahu, byla by to sebevražda. Museli prvně poznat sílu nepřítele, vědět něco o ostrově, který podle map už ani neexistuje. Šli porostem pomalu, s trpělivostí. Tma jim byla spojencem.

      A tma tam byla pořádná, nejméně dokud neproklouzli k hlasům, kdy skrz les začaly prosvítat paprsky jasného světla a dávali jim tak tušit, jak se pohybovat. Prošli kam až mohli, aby si byli stále jistí, že nevzbudí nechtěnou pozornost. Zalehli do kapradin a listí, hleděli do propadliny zaplněné desítkami lidí. Ti byli seřazení dokola jako diváci v lesním divadle. O divadlo se ale rozhodně nejednalo, stačilo si prohlédnout kulatý prostor, na který se upínali veškeré zraky.

      Uprostřed propadlé mýtiny se nacházelo velké kruhové prostranství z kamene. V kameni zela táhlá spirála naplněná světlem. Světlo doslova kapalo z pěti podstavců umístěných na krajích podlahy a na nich seděli nádoby. Dlouhou spirálou se líně plazilo doprostřed, odkud opět mizelo do vznášejícího se tmavého kusu čehosi. To cosi byl obětní kámen. Skrz světlo poznali tmavou, zaschlou krev na jeho krajích. Rotoval a kolem jeho samotného obíhalo dalších pět kusů velikosti možná lidské dlaně, z kterých světlo vystřelovalo dál do oblohy. Tam se ztrácelo do kopule, ochranného kouzla.

      K přítomným se přidávali další. I Vaidan. Poznali ho okamžitě a v rytíři se něco zlomilo. „Vaidane…“ zašeptal. Jeho společník ho pomalu poplácal po zádech. Chlapec, kterého zklamal a nyní uzřel po šesti letech. Vyrostl, byl to mladý muž s bolestí a hořkostí vepsanou v očích. Byl vysoký a štíhlý, v jeho obličeji Dalan uviděl rysy starého Vóchy, stejně ostrý nos i tváře, úzké rty… Málem se mu vehnali slzy do očí. Čelil své chybě. Odolen mezitím vyhlížel hlavně ženu, která ho otrávila, ale nikde ji nenacházel.

      Mezitím se začalo lesem ozývat chrastění řetězů. A pak se nalevo vynořil obr s kladivem. Měl ho ležérně opřené o rameno, jako by si nesl uzlík s buchtami od babičky a nic těžšího. V pravé ruce svíral řetězy. Táhl za sebou tři klece, bez náznaku námahy. „Tenhle chlápek by moch představovat překážku,“ popsal Odolen zřejmé. Klece se třemi zajatci dotáhl až ke kraji obřadního jeviště a sám zaujal trpělivou pózu. Nastalo ticho hlubší než prázdnota bezvědomí. Jako by to pochopila i sama příroda. Vůdce přicházel.

      „Zítřejším večerem posuneme naše úsilí o další krok k cíli.“ Hluboký, ale barevný hlas byl všude, vedle nich i daleko. Oběma se sevřelo hrdlo, zažili to u mága Elrose, který uměl odhalit i jejich přesnou pozici, prostě jen tak, snadněji než lusknutím prstu. Hlas se stahoval k jevišti. Odněkud vyšla postava v černém plášti, nepřirozeně vysoká a nezdravě hubená. Na krku mu nevysel ledajaký zub. Jeho zub zářil jasněji než zbytek jeviště. Z nepochopitelného důvodu ale do světla mohli hledět, neboleli je oči. Bylo v tom všem něco temného, špatného. Falešného.

      „O krok k cíli, ke kterému se nevyhnutelně blížíme už stovky let od Velké války. Přes snahy nepřátel, jako jsou Spojenci Meadrotu, pořád jsme tady,“ roztáhl ruce a došel k rotujícímu kameni. „Nalhávají sobě i všem okolo, jaký je řád věcí. Ale řád věcí NELZE ZMĚNIT! Pravím řádem je jedině chaos. Nasven předčil Aluvana, když nám dal magii. A jak opakuji každý z těchto pro nás posvátných večerů, Spáry hialmu u druhé vlny chaosu budou, ať je to zítra či za tři sta let. Království Alber, župy Féb a dokonce i lesy Aksalie brzy budou naše! Žádné božstvo, žádný král ba ani žádní hrdinové to nemohou zvrátit. Je to naše právo a náš osud! Vezmeme si zapomenutý Opadrot, ničeho menšího si pro nás do začátku nepřeji.“ Vůdce svému publiku nabídl možnost a to vybuchlo do bouřlivého rykotu.

      „Klasickej mocichtivej parchant, Dalane. Halí to do zajímavejch slovíček, ale je to prostě hajzl. Hadova hlava, kterou usekneme.“

      „Ale jak…“ dumal Dalan a převracel v hlavě věty, které právě slyšel. „A kdo ví, kolik hlav tenhle had má. Nedělejme závěry.“ Dělo se tu něco jiného, co jim zatím unikalo. Obr s kladivem přistoupil ke klecím a prohlížel si utrápené tváře. Vybíral si.

      „Ty!“ zaduněl, vyrval dvířka jedné z klecí a vyhodil z ní mladou ženu třesoucí se strachem.

      „Noc si žádá oběť. Přineste pohár.“ Na ten rozkaz nevystoupil z davu nikdo jiný než Vaidan. Popadl jednu z pěti nádob na sloupu, z které světlo už příliš nekapalo. Bylo to vysoko, při své výšce měl co dělat, aby tam dosáhl. Donesl ji pod vznášející se obětní oltář a uložil do důlku. Proč on? Proč on? Proč zrovna on? opakoval si Dalan v hlavě. Opravdu je to s ním tak zlé? Ale odpověď měl před očima, nebylo pochybu.

      „Nabízím sebe na místo té dívky,“ zaznělo z klece. Byl to Aluvanův uctívač, pravděpodobně skutečný.

      „Hmmm, chceš zemřít dneska? Tebe sem si chtěl šetřit na zejtra…“ zapřemýšlel hromotluk s kladivem. Krátce mrkl na vůdce kultu. „Proč ne, problém v tom nevidim,“ zasmál se. „Ať je po tvym! Už tu smrdíš dost dlouho.“ Vzal celou klec do jedné ruky jako by byla pírkem a mrštil jí o zem, až se roztříštila na třísky. Poutník se se zakašláním zvedl ze spouště a obrovi čelil s klidnýma očima. „Ta tvoje pouť se ti moc nevyplatila, co, řeholnickej?“ zabručel.

      Aluvanův sluha se na hrubijána díval vyrovnaně, dlouze, než promluvil. „Celý život je pouť, na kterou nás vyslal Aluvan. Cílém té mé bylo skončiti zde na tomto oltáři. Přijímám takový osud, odejdu v míru.“

      „Nasrat na tvýho boha, řeholnickej!“ řekl a odplivl. „Tu holku si necháme na zejtra. Je hezká, bude to dobrá poslední oběť,“ zapředl. „Pro nikoho z vás není naděje! Možná, že po konci uvidíš Nasvena, ne Aluvana. Možná, že Nasven vypadá jako já,“ řekl mu hrubým šepotem a udeřil kladivem do země, až se zatřásla zem.

      „Dost, Bale!,“ zavelel vůdce a konečně tak lidské zrůdě dal jméno. Bal se ukáznil.

      Řeholník naznačil, že bude spolupracovat a sám vyšel pevným krokem přes svítící spirálu. Tmavý oltář sestoupil k zemi. S kamennou tváří se posadil a pronesl: „Vždy jest naděje, žádná oběť není zbytečná. Ani ta má.“ Členové kultu se začali tiše, potutelně smát a oba přihlížející zamrazilo. Do vzduchu se vzneslo téměř hmatatelné zlo. A řeholník mu čelil. Dalan by přísahal, že než si lehl na oltář, podíval se jejich směrem. Přál si něco udělat, ale byla by to sebevražda, nešlo to. Ne tuhle noc. Ušetřená žena s pláčem zalezla zpět do klece a bezmocně to pozorovala. Vůdce kultu vytáhl černou dýku, přistoupil k oltáři a spustil.

      „Až říše tmy a světla konečně prolnou, náš pán dřímající v Hranici se probudí. Až se probudí, přijme své čekající děti a započne s nimi druhou vlnu chaosu. My, Spáry hialmu, pod vedením starodávného rodu Agilů, posíláme tuto rituální oběť silám dvou zapomenutých říší, s vírou, že se k nám vrátí přímá magie, s kterou nastolíme řád silnějších, za který bojovali naši předci.“

      Po těch slovech bodl a do nádoby se přes okraje oltáře vyřítila hustá krev, tak tmavá ve falešném, nečistém světle.

      „Příště už nebudeme jenom přihlížet,“ zašeptal Odolen, když si všiml, že Dalan zatíná pěsti a svírá čelist. Bezmocnost je strašná věc. „Nemůžeme s tim nic udělat, Dalane.“

      „Já vím,“ odvětil a odvrátil zrak od krve stékající do stříbřité nádoby. „Už víme, proč unášeli všechny ty lidi. Jak jsem já hlupák mohl doufat v něco jiného?“

      Když krev přestávala téct a začínala se srážet, Vaidan nádobu vzal a položil na původní místo. Rituální magie okamžitě začala fungovat, z poháru opět kapalo světlo ve velkém. Mezitím Bal popadl zbylé dvě klece a se smíchem je táhl zpět do lesa.

      „Proč nikdy nepustí to kladivo?“ přemýšlel Dalan a uvědomil si, že obr nikdy nevkročil na samotné hrůzné jeviště,i když by na nádoby dosáhl lépe. Z přemýšlení ho vytrhl Odolen.

      „Poď, musíme zjistit, kam táhne ty klece. Maj tu určitě víc lidí.“

      Prodírali se kapradím a křovím, opatrně a potichu s dostatečným odstupem. Dalan zrůdu jménem Bal nenáviděl, chtěl ho zabít. Nechtěl s něčím tak odporným sdílet jeden svět. Zlo a teror z něj vyzařovalo, museli to cítit i členové kultu. Ale také z něj vyzařovala síla. Nespoutaná, čirá síla, která se vymykala všemu, co kdy oba dva viděli. Jak měli porazit jeho samotného? Přiblížili se cestě osvětlené pochodněmi. Na jejím konci byl vstup do jeskyně. Přikrčili se a pozorovali, jak do ní zmizel Bal a za ním i dvě klece. Chtěli jít blíž, když…

      „Tam bych nechodila, být vámi.“ Cukli sebou a otočili se za hlasem. Vůbec si jí nevšimli.

      „Ty jedna svině!“ procedil Odolen skrz zuby a už se na ni chtěl vrhnout. Dalan ho zastavil. Stálo ho to mnoho úsilí.

      „Co takhle se jeden druhému představit?“ navrhla klidně.

      „Já jsem rytíř Dalan z Lakrova, řečený čarobijec. Na mé čestné slovo, jsme tu my dva a nikdo jiný.“

      „Slavný šlechtic, co páchá sebevraždu? To je velice zajímavé!“ dořekla a vysmekla formální pukrle, ale bylo vidět, že se vychytrale směje.

      „Já sem Odolen. Otrávenej Odolen.“ Zle se na ni mračil.

      „Odolen. Konečně znám jméno svého ctitele. Mé jméno je Ramil. Ramil il Igna.“

      „Středostrovanka?“ podivil se Dalan.

      „Nezajímá mě odkud je. Nech toho sladkýho tónu, ty mrcho! Radši mi řekni, proč si mě otrávila. Máš vůbec protijed?“

      „Buď na mne hodný, ó pane Odolene, nebo nedostaneš nic,“ rozzářila se. „Ano, opravdu ho mám. Ale nebude to tak snadné,“ pohladila ho v hustých vousech. Se zapřením se držel. „Ale… s tím jste asi počítali, když jste vkročili na ostrov.“

      „K věci. Co chceš?“ zeptal se rytíř.

      „Jsem v Alberách se Spáry už mnoho let, ale nepracuji pro ně,“ pravila a znuděně si při tom čistila šaty, které se do lesa nehodily. „Pracuju pro Spojence Meadrotu. Jsem splétačka, pokud víte, co to znamená.“

      „Samozřejmě,“ rozsvítilo se Dalanovi. „Nenapadlo mě to. Ta citlivost na kov, kterou má,“ vysvětlil Odolenovi. „To oni umí. Nejsou přímo Nadaní. Vlastně stopují magii a různé podobné finty. Není jich moc. Spojenci je cvičí na Mukře.“

      „Správně, někdo tady dával pozor. Vlastně si dovolím tvrdit, že jsem jediná splétačka na celém Opadrotu. Je nás velice málo. Pro své velení jsem už mrtvá.“

      „Dojemný. To ji začneme prostě věřit?“

      „Tak to jsem neřekl,“ zvedl Dalan prst a pohlédl na špatně viditelnou Ramil il Igna. „Už víme, kdo jsi. Ale co po nás chceš?“

      „Připletli jste se do… situace. Když jsem pochopila, že míříte na ostrov, musela jsem toho využít, chápejte. Bude se mi hodit každá pomoc. Jde mi totiž o následující: zavraždit Horana Agila, nejvyššího vůdce Spárů hialmu.“

      „Puč,“ zachmuřil se Odolen.

      „Puč, který se musí odehrát před zítřejším rituálem, ať to stojí, co to stojí,“ zvážněla Ramil.