Jak se to stane

Možná, že tyhle všechny věci nejsou správný
Možná naše kroky nejsou fér
Možná se tohle celý nemá
Co dělat?
Jak smíchat správný množství ať to nikoho neotráví?
Jak se postavit k věcem?
Nechcem?
Jak se vyhnout ublížení
Ponížení?

Říká se, že čas všechno ukáže.Vše zahojí,vyřeší.a tak.
Vážně?
Co když času tolik nemáme?
Co pak?

Otázky lítaj hlavou sem a tam.Tam a sem a zase zpátky.
Dokola,dokola,dokola
Jak udělat věci správně?
Nevim.

Život je zvláštní. V momentě, kdy to nejmíň čekáš,kdy to nejmíň potřebuješ přijde něco.
A to něco způsobí zmatek
Je to jako lavina, můžeš se snažit jak chceš, můžeš se snažit sebevíc tomu uject, ale stejně je Ti to v patách
Stejně to cítíš za zády a chtě nechtě
Zavalí Tě to
Pohltí Tě to
Očaruje

Všechno na co si vzpomeneš , víš
je šance, zachovat se líp?

Co vlastně chceme ?

V nanosekundě, v minutách, hodinách, dní, týdnech
jsem poznávala osobu, která je svým vnitřkem tak výjmečně nevýjmečná, až Tě to pohltí
Najednou
Ne jednou
Někdy mě to hrozně děsí

Jak je možný, že celej vesmír se spojí a pošle Vám někoho, kdo je Vaším přítelem, rádcem,oporou a osobou?
Tou osobou?
A v tom všem zmatku,
v tom všem chaosu
těch krásnejch očí plných úsměvů
je něco
To něco


Chaos
Zmatek
V tom všem
tři lidi
osudy
přeludy


Nic nemůže bejt lehký
A i když cejtim lehkost vedle Tebe
nemůžu bejt vedle sebe
a nebo můžu?


Já vlastně ani nevím, co chci říct. Nevím, jak všechno správně formulovat. Snažim se věčně všechno zaobalit do frází, aby nešlo cítit všechno co má, aby někdo náhodou nevěděl.
Aby se náááhodou druhej nedozvěděl, co v mým nitru dřímá.
Proč vlastně?
Položila jsem si tuhle otázku dneska ráno, když jsem se snažila být nad věcí a vlastně to vše ustát. Zvládnout to. Ale ono to občas nejde.
Bude se okolí zlobit, když řeknu svoji bolest?
Vážně můžou být pocity mý tížívý pro druhý?
Chce je někdo slyšet?
Nebo se mám chovat tiše?
A co pak, když je povím?
Mám se učit zvládnout to, když se mě to dotkne?
Nevím.
Hlava plná divnejch věcí.
Chtěla bych druhým hrozně ulehčit věci, ale myslim, že spíš vždycky přileju do ohně,
někdy se ptám hodně
někdy zase vůbec
a pak si to vyčítám,
že jsem třeba selhala a měla jsem tu zrovna bejt?
Kdo to ví, ať mi odpoví,
protože
tohle je přesně ten den, kdy se mi chce křičet
a stejně se chovám tiše
a tak si to píšu, pro sebe, od sebe utíkám
u Tebe k sobě přicházím zase

Doznání
Vyznání?

Tolik Ti věřim.


Cítím vinu,
kvůli ní,
nechci být ta, co

"pojď být šťastná semnou, vždyť víš ... "

Mám ji ráda,
sebe taky,
Tebe taky
kolotoč
jednou z něho spadnu a vim, že budu mít rozbitý kolena, protože už teď se mi točí hlava



Moc bych si přála neubližovat lidem, který mám ráda.Ale mám pocit, že to dělám asi furt. Vždycky je situace, kdy to někomu ublíží. A nebo mě. Snesu bolest. Vybrečim se do polštáře, ten tíživej pocit na hrudi z představy, že můžeš zmizet, by taky jednou zmizel ..
Ale nemůžu se zbavit pocitu, že když Tě teď ztratim, ztratim něco, co jsem ještě nenašla úplně. Zní to divně?
Já vim, že jo
Nemám ráda,když věci nemají dohru, ať je špatná, nebo dobrá, takže
Možná utíkám, ale uvnitř vim, že nemám
Zase!

Mezi nebem a zemí,
jsou věci který ...
nevysvětlíš,
ale víš,
že jsou
stejně jako já vím, že náhody jsou příliš náhodný, aby se náhodnýma staly .. a věci nám daly
smysl


Utekla bych
rozutekla se
od všeho
od sebe
i od Tebe
pak k sobě
a zase k Tobě
ale neumim to,
neumim se rvát za lásku
a nebo možná umim
já nevim

Co je to láska?
Asi ten hloupej úsměv na telefon, když zrovna napíšeš
a hroznej pocit, když nepíšeš?
Prostě řečeno ..

Já vím, že ji jednou popíšu,
kvůli sobě,
ale budeš za to moct Ty,
jen nevím kdy,
možná , že ten čas

kdo ví?



Z logickýho hlediska moc dobře vim, že mám být ta, co tohle všechno opustí. Asi se i očekává, že já budu ta, co všechno ovládne a dál už to nepustí. Možná jo, možná bych měla. Logicky.





Ale co srdce?




na to už je stejně pozdě.