Kde se bere strach

Svět je složitý. V mnoha ohledech přímo bezprecedentně složitý. Hloubkou a množstvím změn se, myslím, dá naše doba přirovnat k těm vůbec nejpřevratnějším údobím lidské historie.
Především dnes žijeme v době mediální revoluce. Internet během několika posledních let transformoval téměř všechno, na co sáhnul – změnil způsob, jakým získáváme i předáváme informace, jak používáme jazyk, jak trávíme volný čas, proměnil ekonomiku, vtrhnul do našeho symbolického vesmíru a vůbec výrazně ovlivnil naše vnímání světa a jeho základních kategorií.
Asi nejjasnějším příkladem je přesycenost informacemi. Jsou všude a o všem, „nepředstavitelné množství“ je v tomto případě velice slabý výraz a je nesmírně těžké se v tom všem nějak orientovat. A protože informace jsou přirozeně konkurenční, snaží se na sebe v tom moři upozornit co největší skandálností, extravagancí, extremitou. A tak se v médiích ještě výrazně více akcentují tragické události dneška – terorismus, přírodní katastrofy, skandály, zločiny, takže člověk potom má pocit, že se na světě nic jiného neděje. Navíc se stírá rozdíl mezi seriózní faktickou žurnalistikou na jedné a subjektivními názory, zábavou, ale i reklamou na druhé straně.
Přesycenost informacemi také mění způsob, jakým způsobem informace konzumujeme. V tom moři chaosu přirozeně preferujeme jednoduchost, stručnost, přehlednost. A pokud možno s obrázky. A nabídka reaguje na poptávku a na jednoduchost si zvykáme jako na samozřejmost a obtížně se nám pracuje s komplexními problémy a především se ztrácí schopnost kritického myšlení.
Jsme tedy bombardováni všemi možnými informacemi, zároveň se nám však nabízí řada lákavých úniků. Svět zábavy nikdy nebyl pestřejší, všudypřítomnější, agresivnější. Zde, ve světě stříleček, seriálů, porna, filmů, hudby, Facebooku a Youtube se můžeme bezpečně uschovat, bavit se jako diví a zapomenout na vnější svět, který už ostatně není skoro k ničemu potřeba. A když se do něj přece musíme vrátit, o to více nás frustruje svými povinnostmi a složitostí.
Díky internetu a procesu globalizace, který internet ještě zrychlil, je navíc tento svět zábavy, ale i svět módy, jídla, architektury a dalšího, součástí téměř jednolité světové masové kultury. Místní rozdíly se smazávají a dominantní postavení má angloamerický svět. Angličtina je všudypřítomná, Simpsonovi nahradili Večerníček, reality show a seriály se točí podle amerického či britského vzoru, nakupujeme v obchodech nadnárodních řetězců, jíme čím dál víc to samé, co se jí všude na světě.
A současně s tím, jak u nás zdomácňuje tato kultura, se k nám dostávají i hodnoty a normy společnosti, jež ji vytvářela. A ta se za poslední dobu také výrazně proměnila. Objevila se politická korektnost, změnil se způsob zacházení s menšinami náboženskými, národnostními i sexuálními, oblast sexuality se vůbec dostala do úplně jiného světla, stejně tak otázka genderových rolí. Zkrátka masovou kulturou se k nám dostávají hodnoty, které pro spoustu lidí působí naprosto cizorodě až nepřirozeně, neztotožňují se s nimi, ale přesto na ně působí.
Snad nejvýraznější je to u oněch genderových rolí. Na obě pohlaví jsou teď kladeny úplně jiné nároky než jenom několik desítek let zpátky. Žena má být sebevědomá a nezávislá a budovat kromě rodiny také kariéru. A ideální muž se proměnil ještě výrazněji. Měl by být citlivý, chápající, něžný, snad by měl dokonce jít i na otcovskou dovolenou. A proměnit svůj pohled na ženy, protože mnohé, co bylo dříve normální a přijatelné, je dnes považováno za sexismus či přímo obtěžování.
Neoliberální kapitalismus (globálně jednoznačně dominující ekonomický systém) navíc sice nabízí spoustu úžasných možností, rozhodně však nenabízí pocit jistoty. Dávno pryč jsou doby, kdy se řemeslo či krámek dědily z generace na generaci. Dnes se tržní prostředí neustále vyvíjí a je potřeba se stále přizpůsobovat novým trendům, novým technologiím a předpisům.
A někdo v tomto světě umí chodit lépe a někdo hůře. Rozdíly mezi elitou a průměrem se výrazně zvětšují. A nejde jen o ekonomiku, i když tam je to nejmarkantnější a nejbolestivější. Elity různého druhu se prostě celkově vzdalují světu „běžných lidí“. Je to vidět na politice, kde víceméně všude na světě zaznamenávají výrazné úspěchy kandidáti, kteří se od politiky distancují a sázejí na „lidovou notu“, velice dobře je to vidět také na současném umění, které je většině lidí naprosto cizí a nesrozumitelné a nezřídka se zvrhává v akademismus. A protože tyto elity (případně „elity“) dostávají více veřejného prostoru, přirozeně roste frustrace těch ostatních, kteří se považují za ty zapomenuté, za „mlčící většinu“, za ty, kterým ujel vlak, aniž by věděli, že na něj měli běžet.
A z trošku jiného soudku - rozpadl se geopolitický systém, na který byla naše společnost zhruba čtyřicet let automaticky uvyklá, rozpadl se svět, ve kterém byly v podstatě dvě hlavní možnosti – komunismus, potažmo Východ, a kapitalismus, potažmo Západ. V tomto světě bylo poměrně jasné, kde stojím, kdo jsem a kdo jsou moji nepřátelé, ať už člověk bojoval za svou pravdu proti systému, nebo byl jeho stoupencem. Jistě, toto rozdělení neplatí už téměř třicet let, ale absence tohoto jednoduchého modelu je dodnes jasná a stejně tak jasná je tendence k vytváření nějaké jeho obdoby (rozdělení na „my“ a „oni“ samozřejmě není vynálezem studené války, dějinná zkušenost rozděleného světa však podle mého výrazně přispěla ke všeobecnému uplatňování tohoto typu myšlení).
Místo toho jsme ve světě, kde se neumíme zorientovat, v politickém systému, který od nás nějakou orientaci vyžaduje. Jenomže tento systém je pro většinu lidí naprosto neprůhledný, jediné, co z něj je vidět a čemu je přitom možno snadno rozumět, jsou skandály, bonmoty, nesmyslné výstřelky a předvolební boj, zbytek je obtížně srozumitelný a chybí i snaha učinit ho přístupnějším. Základním vztahem vůči politice je tak čím dál více nedůvěra.
A potom tu máme takové věci jako třeba ekologické hnutí, které nám říká, že máme úplně přehodnotit svůj vztah k přírodě. Že bychom se měli omezovat, že z pozice pánů tvorstva vyplývají i velké závazky, a přichází s tím také pocit, že bychom se vlastně měli za své úspěchy stydět. Kreslí se před nás děsivé katastrofy zvící apokalypsy, za něž my máme nést zodpovědnost. A reakcí bývá buďto hysterie anebo popírání.

Těch jevů, událostí a procesů, které působí na dnešního člověka je jistě ještě mnohem více. A proti trendům výše zmíněným se jako reakce objevuje také řada trendů protichůdných. Proti globalizaci se znovu rozvíjí nacionalismus, proti politické korektnosti kultura deklarativně nekorektní, proti konzumu různá alternativní hnutí, proti kapitalismu sdílená ekonomika atd.
Nechci tady vůbec hodnotit, jaká změna je špatná a jaká dobrá, chci jen poukázat na množství a hloubku těchto změn a jaký mohou mít dopad na člověka a na společnost. Řekl bych, že je to nasnadě – nejistota, nedůvěra, úzkost, pocit křivdy, krize hodnot, krize identity – a čím méně výhod oněch procesů se v životě člověka projevuje, tím jsou tyto pocity sinější. A když v tomto stavu přijde charismatická osobnost, která dovede zahrát na ty správné struny, výrazná ideologie, která nabízí jednoduchý pohled na svět, výrazná událost, která nenechá nikoho na pochybách, kdo je tady padouch, tak se z té nejistoty snadno stane slepá víra, z nedůvěry nenávist, z úzkosti strach, z pocitu křivdy touha po pomstě, z krize hodnot fundamentalismus, z krize identity xenofobie a rozdělení společnosti do nesmiřitelných táborů.
Nedivme se proto, že volby po celém světě dopadají tak, jak dopadají. Že vyhrává neortodoxní volání po změně, často spojené se silnými negativními emocemi a demagogií. Změny, které působí na všechny z nás, jsou zkrátka pro někoho bolestivější, nepochopitelnější a nesmyslnější než pro jiné. Naším úkolem není přemoci ty, kteří volili jinak, ale pochopit ty procesy, jejichž důsledky nás staví proti sobě, přistupovat kriticky zejména k jednoduchým řešením a snažit se, aby se ti, kterým „ujel vlak“, necítili celým světem opuštěni. A zkusit si uvědomit, co může být v jádru našich vlastních silných emocí.