Tobě Ether...

Cit a žhavá vášeň se k Tvým očím a kadeřím snoubí,
s krásou slov co v duši Tvé pramení.
Ano, jsem z rodu Pierota a Kolombíny.
To oni mě za svitu Luny možnost bytí podali.
prosbu snad Ona vyslyšela,
když já prosil o jemnost spřízněnou,
jenž nedá snům mým veta v okamžení …
podá ruku, když klopýtnu na cestě k vrcholům.

Roxana a Cyrano. Proč toto krásné drama?
Ty nejsi přeci slepá a kdy má slovo větší síly, než v okamžiku vyřčení.?

Ten příběh je starý jak lidstvo samo.
My jsme jeho součástí.
Půjdeš dál, či zraky sklopíš,
osud naše kroky k nám svede.

Pláč nehledej, zimu nečekej,
je jaro a vše je barvou klidu pohlazeno
Snad náš klid a úsměv v ránu
co rosu v opar přemění.
tedy ten duši Tvé i srdci stejnému
ono tedy podá klidu našim životům.

Roxano! Drahá… Dík Ti za rok patnáctý.
Tys život mi vrátila
již vidím Tě… mohu blíž?
Já jsem… nyní… nesmělý.
ve svém světě mám slov vždy dostatek.
Teď ale sucho v hrdle a ruce neví kam se podít…
ano můj zrak se asi bojí…
kde jsi, sílo má?
Ty… jenž sestrou jsi mě v boji…