Korouhve krve

Říká se, že každý člověk má svůj osud. Znamená to tedy, že vše co se stalo mělo svůj přirozený vývoj a já se nemohl rozhodnout jinak?
Kam až sahá hranice osudu a začíná svobodná vůle? Nebo žádná není a vše je předem rozhodnuté? Pokud ano, čím jsme si to zasloužili. Tolik bolesti a utrpení které si lidé mohou navzájem působyt. Tolik mrtvích. Ať tak či onak......válka je vždy stejná.
V průběhu let se mění taktiky, zbraně a další nové technologie, ale samotná hrůzná až bestiální povaha války zůstává nezměněna. Ať už ji pozorujete očima vojáka stojícího v první linii s třesoucí se rukou svírající meč, žebráka který přišel o domov i své blízké, nebo krále jenž zaprodal vlastní duši a nyní slepě tápe v temnotách své mysli.
Válka umí pouze ničit. Rozdávat bolest, chaos, zkázu a smrt. Jediné co časem pocítíte je zprvu nezvladatelná nenávist která se mění ve smutek a poté zbyde jen prázdnota, kterou nejvíce pocítí ti kteří ji vůbec nechtěli. Nevinní. Ti uprostřed. Matky vyprovádějící své nebohé syny v zoufalství že je již nikdy nespatří, manželky dávající svým mužům poslední polibek na rozloučenou, děti naposled objímající své otce či starce jenž naposled potřesou rukou svím nebohým synům. I když se nějakým zázrakem vrátí zpátky, už nikdy nebudou stejní. Nezůstanou nevinní. Mohou milovat ženu, usmívat se, hrát si s dítětem nebo pracovat na poli, jenže oči které byť jen jednou pohlédly do tváře té šelmy, už ji nikdy vidět nepřestanou. Ruce které pevně svíraly zbraň vprostřed bitevní vřavy, už ji nikdy svírat nepřestanou. Duše, do které bestie války zaryla své drápy, již bude zjizvená navždy.
Ať už je to osudem či nikoli.....válka je vždy stejná. Jak to můžu říct? Už jsem jich zažil mnoho. Z pohledu nevinného dítěte jehož otec i matka obětovali vše pro zachování života. Z pohledu vojáka, prolévajícího krev za ideály jenž mu byly cizí. Z pohledu muže který přišel o vše, přezto opět nalezl cestu, i z pohledu toho krále jenž zaprodal vlastní duši, aby příští generace mohly žít v mýru. Stále nevím zda si to vše přichystal osud, nebo jsem to jen ve své najivitě nedokázal vidět. Co však vím jistě je, že každý lidský život je otázkou.....odpověď na tu mou, je tajemství zrozené z temnoty.
**********************

Adrian stál na skalním útesu pod nímž se rozprostíral tábor přibližně dvaceti tisíc Tiberijských ozbrojenců. Když ho Nethiel v té tmě a kouři kolem konečně našel, položil mu ruku na rameno a chvíli oba v tichosti a nehybně stáli, ochromení tím klidem před bouří. Adrian mu dal do rukou dopis se slovy:
" Až si budeš jistý že je připravená, dej jí ho."
" Jak to poznám? "
" Není zapečetěný."
"Nechoď tam dolů."
Adrian se jen pousmál. " Víš Arriteu měl pravdu když říkal, že mynulost buď musíš pohřbít, nebo pohřbí ona tebe. Nepospíchejte za mnou." Poté sejmul z pochvy na zádech svůj obouruční meč a opřel si jej o rameno. Mírně pootočil hlavu a Nethiel si všimnul že v jeho očích už nezbylo ničeho lidského. Jen smrt.
" Ty bys svou duši přece neprodal."
" Prodal" odpověděl už téměř neslyšně a vrhl se ze srázu dolů.