Skrývání ideálů za výmluvy a strach

Doba je zlá, a to již od počátku časů
Mnoho hlasů, co hlásí tuto starou novinu,
slýchávám ponořen pod hladinu moře přemýšlení
Však mysl v izolaci užitečná není, a tak pozoruji břehy
kde vidím mnoho těch, co nezkrotí svůj hněv
Potomci střev deroucí se za světlem světa
Vyvrhelové, co se rodí branou Análu
Ti všichni pomalu, ale celkem sebejistě
zaplavují prostor veřejného dění
Naše naivní snění o ideálu společnosti
– nad kterým bděl nejeden filosof spící –
taje jak vosk ohněm svící jemně hlazen
a synapse morálky jsou škvařeny stejnými plameny
Kdo pak jen krčí rameny v domnění azurovějšího zítřku?
Já nemohu svůj prst směřovat na postavy cizí,
protože těch s vizí je víc než stopové množství
a funkce pravděpodobnosti omylu neblíží se k nule
Proto – při mé smůle – označil bych někoho neprávem
A tak jako nikdo, já nemám svědomí své čisté,
ale co vím téměř jistě pokusím se zformulovat v následujícím výroku:
„Mozek by si měl uvědomit, že shnije,
pokud ideály skryje za výmluvy a strach“
A to se všechno jednoduše povídá a píše,
však abych vylezl ze své skrýše, kde nikdo si mě nevšímá,
potřeboval bych odvahu, kuráž, nebojácnost, koule—

A v tom je ten problém