Podzim, v parku na lavičce

Podzim, na velkém Stromě zůstal poslední lístek, do červena zbarvený podzimem. Ten jediný se stal svědkem příběhu na červené lavičce.
Ten příběh začal, začal když po štěrkové cestě přiběhla malá rudovlasá holčička. Měla hezoučké červené šaty s velikou saténovou mašlí na zádech, v rukou svírala kytici červených růží, stejně červených jako lavička na kterou se naštvaně posadila a začala houpat bosýma nohama. Byl sice podzim, ale slunce ještě vyzařovalo zbytky letního tepla. Dívka se rozhlížela po stromech, keřích a květinách které už podzimem seschly a posmutněly. Připadala si jako poslední živá květina, jako poslední lístek na stromě byla smutná a zároveň krásná ve své dětinské dokonalosti. Vstala a začala hopkat okolo lavičky zpívat si:
"Nechci žít bez tebe,
půjdu až do nebe.
Tam na mě čekáš..."
Zastavila se, posadila a na tváři se jí zaleskla slza. Lehla si a bílé nožky skrčila pod sebe. Zelené oči se jí pomaličku zavřely a začala pravidelně oddechovat. Červenou kytici svírala v náručí jako milovanou panenku. Ve svém nevinném spánku vypadala jako Šípková Růženka.
Vítr ohýbal holé větve stromů, začalo jemně poprchávat.
Do parku rychlým velitelským krokem vstoupil starší vousatý muž v obleku, s motýlkem u krku. Došel k lavičce a zastavil se nad spící Růženkou. Ta otevřela oči a rychle se posadila.
"Kdo ti dovolil odejít, co?
Copak se ti zase nelíbilo?
Jsi pořád stejná, nikdy jsi mě neměla ráda."
Dívka se zamračila,
"Nelíbí se mi ta nová máma co mi vnucuješ, chci zpátky svojí maminku, která mě měla ráda.
A co já tebe, to ty mě nemáš rád."
"To víš že tě nemam rád ty malá nevděčná káčo, myslíš si že se kolem tebe točí celej svět viď?
Ale to si na omylu drahá, nemysli si že je tu někdo kdo by o tebe stál."
Děvče pozorovalo muže se skleněným výrazem...skoro plakalo.
"Já chci k mamince ta mě má ráda abys věděl, má mě ráda a nikdy nepřestane..."
a zanotovala svojí dětskou písničku:
"Nechci žít bez tebe,
půjdu až do nebe.
Tam na mě čekáš."
"Tak ty chceš zemřít, chceš k matce za každou cenu jo? Tak si tedy běž..."
Krátký dětský výkřik, ztlumil jeho rozhořčení. Pustil nůž který teď vyčníval z dívčiny hrudi. Zasípala a v koutku úst se objevila kapka krve, která se změnila v v červený pramínek stékající dívce po tváři. Položila se na lavičku a kytice jí vypadla z bezvládné ručky. Dešťové kapky se smísily s krví mizející v červených šatech.
Poslední lístek dopadl na tělo Růženky. Tak skončil příběh poslední květiny a posledního listu v podzimním parku na červené lavičce.