Co mají v plánu teď?

dnešní situace této země plné rozvodů...

http://is.muni.cz/th/12252/ff_d/DISERTACE_ESTETIKA.txt?lang=en

[32] LEWIS, Clive Staples. Čtyři lásky. Praha: Návrat domů 1997.


[33] JOHNSON, Robert Alex. Věčný příběh romantické lásky. Praha: Portál, 2003, s. 7.

Jestliže rozdělíme typy lásky z hlediska jejího předmětného vztažení, je nasnadě diferencovat
lásku také dle charakteru jejího prožívání. Stendhal mluví o čtyřech druzích lásky: L´Amour -gout (smyslná), -vanité (marnivá), -galant (galantní), -passion (vášnivá). [31] Sociolog J.A. Lee uvádí druhů šest: eros, ludus, storge, pragma, mania a agape. C.S. Lewis zvlášť rozvádí sympatii a lásku k věcem, přírodě a vlasti, dále náklonnost, přátelství a Erós. Nad nimi spatřuje křesťanskou lásku, v níž rozlišuje lásku dávající a lásku přijímající.[32] Naše západní kultura si vytvořila mimořádný fenomén, který nazýváme romantickou láskou. Ze sféry literatury přešel dnes prakticky do všech oblastí našeho každodenního života. Romantická láska se stala masovým jevem příznačným pro naši moderní kulturu. „Jsme do té míry zvyklí žít s vírou v romantickou lásku, že si myslíme, že jde o jedinou formu „lásky“, na níž může být založeno manželství nebo milostný vztah. Myslíme si,
že je to „opravdová“ láska. (…) Romantická láska není jen forma „lásky“, je to celý psychologický soubor jevů – kombinace přesvědčení, ideálů, přístupů a očekávání.“[33] Citovaná pasáž týkající se romantické lásky zdaleka nevypovídá o našem širokém vnímání a prožívání lásky. Univerzálnější se
jeví jiná autorova myšlenka: „Jedním z největších paradoxů romantické lásky je, že pokud zůstane

romantickou, nikdy se z ní nevyvine lidský vztah.“[34] Za tragédii současnosti lze skutečně
považovat přežívání romantického modelu lásky v mezilidských vztazích. Stejně tragickým extrémem se
na druhé straně stává láska v podobě konzumní sexuality.


Romantická láska jistě není jediným druhem prožívání lásky. Ten primární je spojen s naší
každodenností. Nejběžnějším a nejdůležitějším způsobem prožívání lásky se stává náš vztah
k rodičům, dětem, sourozencům, přátelům a hodnotám, které život přináší. Nevím, jak lépe nazvat

tento druh lásky, než jako „přirozený“. Oproti tomuto „přirozenému“ druhu lásky existuje ovšem i
láska afektivní, spojená s projevy nedůvěry, žárlivosti, sobectví nebo dokonce násilí. Hranice
skutečné lásky překračuje sexuální láska, v níž je celé bohatství lásky koncentrováno do pouhého

sexuálního aktu. Naše západní kultura si však vytvořila i jiné - zcela specifické - formy lásky,
související především se vztahem ženy a muže. Jednou z nich je platonická láska. Nevyvíjí se ani
tak mezi dvěma lidmi, jako spíše směrem k nadindividuálnímu. O platonické lásce, v jejím anticky

řeckém kontextu, je možné mluvit jako o ideální (je v ní spojena krása, dobro, pravda s odkazem
k věčnosti). Kromě platónské lásky se setkáváme s výrazy jako „láska na první pohled“, „láska
nebeská“ či „láska až za hrob“. V případě neuskutečněného citu mluvíme o lásce nenaplněné a

nešťastné. Pakliže zůstává láska druhému nevyjevena, nazýváme ji již zmíněnou láskou platonickou
nebo nám ji milující vyjádří jako svoji „tajnou lásku“.